Písnička pro lepší den:
Marek Ztracený - Léto 95


Nové:

Dramione:

Nové • • > > Navzdory všemu < < • • Nové



UPOZORNĚNÍ!!
NEZAPISUJU SE DO TŘÍDĚNÍ SB ;-)

Tento prostor je pozorován... :D


Narozeniny blogu: 31.8.07

Březen 2009

Pro MisHulku za SB

31. března 2009 v 20:14 | RocQ€rQ@ |  moje kecy


Pro MisHulku za SB a její blog tadyy

Děkuju =-**

31. března 2009 v 18:56 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Aaaaa lidi díky kozumi sem to našla xDD moooc díky =-*** a teď si řekni ci chceš na diplomek xD

Ta skleroza...

31. března 2009 v 18:13 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Aaaaaaa lidi já se asi zbláznim nedávno jsem se, se dvěmi postavami přihlásila do povídky a co se mi nestalo...já teď vůbec nwm jaký to byl blog a nemůžu ho ani najít proto vás mooooc prosím jestli byste mi nepomohly...kdyby jste náhdou někde vyděli dve postavy Rikki a Tomi Mitsuki (myslím že mají takové příjmení) tak mi prosím dejte vědět a i adresu blogu mi pošlete prosííím jinak ta povídka se menuje něco naděje a oheň jako jsou v tom obsaženy něco jako naděje v ohni bo tak něco fakt nwm njn ta skleroza...dám sem ty obrázky...a kdo to najde dostane ode mne diplomek...mooc vám děkuji
Vaše Rockerka

Rikki


a Tomi



Hra na city a necity

29. března 2009 v 21:16 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta

Bylo chladné podzimní odpoledne. Takové tu už dlouho nebylo. Věčinou tu svítilo slunce ale dnes ne což nevěstilo nic dobrého. Třiadvaceti letá kunoichi z listové seděla na své posteli u okna a chovala malou holčičku. Byla tak krásná. Hnědé vlasy vyčesané do dvou drdůlků jako její matka a krásné bílé oči po otci. Splnil se jí sen a přesto tu něco nebylo v pořádku. Přesto byla smutná a každou noc probrečela...

Před pětí lety

"No tak Neji! Co je to s tebou? Si jak v jiné dimenzi! Vůbec mě nevnímáš!" ohradila se Tenten a hodila po něm kunai.
Neji prudce trhl hlavou a jen díky tomu se kunai vyhnul.
"Cože?" nechápal.
"Děje se něco? Málem jsem tě zabila a tobě je to úplně jedno!" obvinila ho.
"Promiň zamyslel jsem se!"
"Nad čím?"
"Musím vám něco oznámit!" křikl i na Gaie a Leeho.
Oba přišli a jakmile spatřili Nejiho výraz zděsili se.
"Ne Neji to nemůžeš! Přece jsi mi to slíbil!" připomněl mu Lee.
"Neji to nemyslíš vážně že ne? Bez tebe se náš team rozpadne!" vyčítal mu Gai.
Jediná Tenten nevěděla o čem je řeč.
"Řekne mi konečně někdo co se tu děje?" zakřičela.
"Odcházím k ANBU!" oznámil jí.
"Cože? Ne Neji to přeci...co team, tvoje rodina, přátelé?"
"Najdu si jiné, teď bude moje rodina ANBU a přátele jak by smet!" oznámil jí.
Tenten stekla slza.
"To přeci.."
"Nebuď naivní Tenten, jen slaboši projevují city!" připomněl jí.
"Promiň tak hold nejsem ANBU!" odsekla naštvaně a běžela pryč.
Skákala ze větve na větev aby neviděl jak pláče. Spíš než že odchází ji mrzí že dokáže tak snadno zahodit jejich přátelství. Budovali ho tak dlouho a najednou být nemá? Prostě si najde jiné? Jak to může říct. To ho to ani trochu nemrzí? Nevadí mu že už je neuvidí? To ji bolelo. Moc jí to bolelo. Jenže Nejiho Hyuugu nic nezastaví ani její city, o kterých nemá ani páru...

Dvěma roky

Tenten která se právě vrátila z mise se svým teamem byla šťastná a vysmátá. Konečně se zase mohla smát. Trvalo jí to sice tři roky než se z jeho odchodu vzpamatovala ale už to nechtěla řešit. Proč by měla plakat? On už se nevrátí, má přece rodiče a skvělé teamové partnery. Nakonec se jejich team nerozpadl přidali do něj nového člena jménem Daisuky. Milí kluk.
"Tenten Tsunade s tebou chce mluvit!" oznámila jí Shizune.
Tenten přikývla a ještě společně se svým teamem se vydala do kanceláře Hogake.
"Chtěla jste se mnou mluvit?"
"Ano Tenten!" řekla smutně což Tenten vyděsilo.
"Stalo se něco? Něco s rodiči?"
"Ano Tenten.." přikývla.
"Co je jim? Kde jsou? Jsou v pořádku?"
"Oni..jsou mrtví Tenten a slíbili že si příjdou i pro tebe!" oznámila jí.
Tenten se zhroutil svět. Nevnímala smutné pohledy ani žádná slova, jako by se zastavil čas a ona byla středem vesmíru. Padla na kolena a začala plakat.
"Ale jak? Kdy?" nechápala.
"Včera, vypadali jako někdo z ANBU, nejspíš zrádci. Máme plán jak zjistit kdo ale je to nebezpečné a ještě nevím koho na tu misi vyšlu!"
V tu chvíli se Tenten vzpamatovala, jako by jí někdo na hlavu vysypal kbelík ledu.
"Půjdu já, ne Tsunade nerozmlouvejte mi to, kdyby jste mi to zatrhla odešla bych k ANBU na vlastní pěst!"
"Dobře, vyrážíš ještě dnes.."
"Ale co pohřeb..já.."
"Můžeš přijít i jako ANBU zařídím to!" mrkla na ni.
Tenten přikývla a šla si sbalit své věci. Jakmile přišla k domu zarazila se. Byl celí zničený, zbyly z něj jen trosky. Ve vnitř bylo všechno zničené od ohně a všude byla krev. Z jejího oblečená zbyly jen popálené cáry.
"Snad mi v ANBU něco dají!"
Vydala se na cestu k ANBU kde už na ni čekali. Oblečení ji dali i se dvěma maskami, jednu do terénu a druhou do ANBU akademie, měli stejné vzory jen jedna byla přes celá obličej a druhá byli z jedné srany po oči a z druhé protáhnutá po tváři takže té masce jakoby chyběla čtvrtina a tu si také okamžitě vzala, dostala taky nové jméno Rikkio Nomichu a jelikož byla nová a oni měli plno, dostala pokoj s ANBU velitelem který měl jméno Tusi Kiwa.
Vešlo do jejího pokoje, převlékla se a natáhla se na postel. Zavřela oči a v tu ránu usnula. Byla moc vyčerpaná z toho co se stalo. Nechtěla nad tím uvažovat. Jenže myšlenky jí tam pořád bloudily a proto se rozhodla pro spánek, ne jenom že byla vyčerpaná ale spánek je takový malí úprk do jiné dimenze. A ona před tím chtěla utéct i když věděla že až se probudí vše bude při starém.
"Vstávej! Slyšíš? Bože co mi to zase přidělili, jestli okamžitě nevstaneš tak dostaneš sprchu!" křičel na ni nějaký hlas který se jí snažil vzbudit.
"Co? Kde to jsem...eh jo..už vím!" řekla si spíš pro sebe.
"No super slečinka se nám probrala a copak se nám zdálo ne?" zeptal se jako by mluvil s pěti letým děckem.
Ohnala se po něm a dokonce mu podkopla nohy.
"Trhni si!" doporučila mu nevrle.
"Co si to dovoluješ?! Nezapomínej že jsem ANBU velitel a teď i tvůj, takže se ke mně chovej slušně a pohni, máme tréning!"
"Aby ses nezblátnil!"
"Říkala si něco?"
"Jo, jmenuji se Rikkio! A ne hej ty!" pokusila se o co nejsladší úsměv ovšem ironii neskrývala.
"No dobrá.." šel dál.
"Se nezmínily že mají i hluchý velitele.."
"Holka ty si koleduješ! No uvidíme jestli budeš mít takovou odvahu i v boji!" oplatil jí.
"Ještě větší!" ujistila ho a jakmile dorazili tam kam měli, postavila se do bojovné pozice.
Začal na ni házet zbraně ale ona se lehce vyhýbala a když jí to přestalo bavit tak zaútočila ona. Byla na něj moc rychlá, ovšem nemohla vidět že on má zapnutý byakugan díky kterému vše zpozoroval a tak snadno uhl. Ovšem nepočítal s tím že se naučila klonovou techniku a klon který vytvořila po něm začne házet kunaie a shurikeny i ze zadu. Zasáhla ho do ramene.
"Zbraně ovládáš dobře! Skoro jako jedna dívka v Konoze kterou dávám všem svým studentům za příklad!"
"Myslíte Tenten z Garova teamu?"
"Ty jí znáš?"
"Možná ano, možná ne..pročpak tě to zajímá?" teď mluvila ona s ním jako s pěti letým.
"Pořád si nějaká drzá nezdá se ti? Na to že jsem tvůj.."
"Co? Velitel? Pro mě za mě si buď třeba desátej Hokage a vždycky bych se k tobě chovala stejně, víš ono se totiž nadarmo neříká jak se ty chováš k ostatním, tak oni se budou chovat k tobě! Seš necita tak se k tobě budu chovat necitelně! A navíc si arogantní, namyšlenej frája a s takovýma já si nemám co říct!"
"Jenže my jsme ANBU neznáme něco jako cit!"
"Omyl, znáte jen si ho zapíráte a zamykáte hluboko do svých srdcí!"
"Jenže ty chceš být také ANBU takže musíš udělat to samé!"
"Neříkej mi co smím nebo co ne! Nikdo mi nebude nic přikazovat a už vůbec ne ty!"
"Proč si jsem vlastně přišla? Nemáš ani nejménčí předpoklad být jednou z nás, možná boj ale jinak nic nesplňuješ, nevíš co je poslušnost a disciplína! Tvoji rodiče tě vychovali špatně!"
"Ty!" vrhla se na něj a bila se jak o život. Zbraně létaly vzduchem dokonce přišlo i na katany a jutsu.
"Nikdy už takhle nemluv o mích rodičích! Možná jsem jim nebyla poslušnou dcerou ale vychovali mě co nejlépe uměli! Nezasloužili si takový konec!" křičela a v očích měla slzy že skoro neviděla, což byl docela problém, jelikož jí sekl do nohy. Spadla na kolena, ale ne jen kvůli té ráně. Snad i proto že byla zničená, proč jí musel připomenout její mrtvé rodiče! Už teď ho nenáviděla. Na zem padaly kapky jejích slz.
"Pláč, na ten rychle zapomeň, slyšíš?! Přestaň, svoje city nesmíš dát na jevo!"
"Drž už konečně zobák, nemáš ani páru o tom co jsem si za poslední dny prožila, nedokážu se prostě jen tak odejít s hned se změnit na necitlivku, chybí mi přátelé, rodiče ne jako někdo komu tohle bylo úplně ukradené. Ne jako tomu který řekl že si najde jiné, jakoby mu na nás nezáleželo! Moji rodiče si nezasloužili zemřít jsem tu jen proto abych zabila vrahy a abych se ochránila. Někde máte zrádce a já ho musím najít než přijde na to kdo jsem a zabije mně! A jestli o tomhle mém výlevu jen cekneš...rozluč se svým životem a postem velitele ANBU!"
"Kdo byl ten, ten kluk..."
"Jedna naprostá nula která si říká Neji Hyuuga odešel z našeho teamu jako by ty roky strávené v něm pro něj nic neznamenali. Nevím jak se teď jmenuje prý je u vás...ale jestli ho někdy potkám.."
"..může se rozloučit se životem..." doplnil jí.
"Jo! Lee jeho odchodem strašně trpěl.."
"A ty?" zajímal se.
"Nic ti do toho není ale já trpěla ještě víc!"
"Proč milovala jsi ho?"
"Proč se ptáš? Ne nemilovala! Nejhorší je že já ho i po těch letech zase miluji víš!" odpověděla.
"Ach Tenten..." vzdychl.
"Odkud znáš moje jméno?" nechápala.
"...."
"Odkud ho znáš?" křičela.
"...."
"Dobře chtěl si to sám!" vzala kunai a jedním rychlím pohybem mu jeho masku rozsekla vejpůl a ona okamžitě spadla.
"Neji..." otevřela ústa a z chluboha se nadechla.
Potřebovala se vzpamatovat a jakmile jí došlo co se právě odehrálo, že mu vyznala svou lásku a kdo to před ní stojí začala do něj bušit pěstmi.
"Jak si mohl?!" křičela mezitím co ho bila.
Neoplácel jí to a snažil se krýt takže to vypadalo jako když se spolu přetahují.
"Dost! Slyšíš!" uchopil její ruce pod lokty ale ona se mu snažila vysmeknout.
"Pusť slyšíš! Pusť!" křičela.
Aby jí uklidnil, vtiskl jí mezi ústa polibek. Samozřejmě se nejprve bránila. Házela sebou na všechny strany, snažila se vzepřít ale po chvíli přestala. Už neměla sílu se mu bránit a dokonce mu ten polibek opětovala.
"Ach Neji..vzdychla.."
"Tenten.."
Tenten si sudnala masku. Chvíli si hleděli do očí a poté se na sebe vrhli. Začali ze sebe sundavat oblečení a bylo jim úplně jedno že je mohl někdo přistihnout.
Nepřistihl a oni se pomilovali.
"Neji..."
"Šššš Tenten! Miluji tě a slibuji ti že až přijdeme na to kdo zradil, vrátím se s tebou a už tě nikdy neopustím!"
"Platí ale to není to co jsem ti chtěla říct...je mi zima!" usmála se na něj.
Vzal ji do náruče i s jejich oblečení a přenesl je do pokoje.
"PUF" ozvalo se v místnosti.
Pohodil oblečení někam do kouta a poté si s ní lehl do jedné postele.
"Je mi moc líto co se stalo tvým rodičům! A štve mě že si i ty ve velkém nebezpečí. Ale ochráním tě!"
"Nemůžeš za to!" políbila ho a poté si zopakovali to co dělali před tím.
Den poté se rozhodla že jakýmkoliv způsobem zjistí kdo je ten zrádce a měla štěstí. Přišla na stopu kterou se jí nepodařilo z neznámých důvodů odhalit. Jako by někdo nechtěl aby na to přišla. Zaslechla ale rozhovor že se někdo chystá na Konohu najít ji. Oznámila to Tsunade ještě tentýž den na pohřbu jejích rodičů.
"Dobře Tenten, už se o to postarám!"
"Ne! Já je chci najít sama! Musím!" utekla.
Někdo jí poslal za hlavním ANBU. Běžela přímo do jeho kanceláře.
"Chtěl jste mi něco?" nechápala.
"Ano, tvůj velící si na tebe stěžoval, prý si drzá a porušuješ naše zákony, doporučil tě vyhodit a já s ním souhlasím! Takže od teď už k nám nepatříš tohle ti tu nechal! A teď mi vrať masku a ihned opusť budovu ANBU!" nakázal jí.
Masku mu vrátila a jakmile stála před budovou otevřela dopis.

Milá Tenten
Myslela jsi si že tě miluji? Nebuď naivní, tak slabou dívku bych nikdy milovat nemohl. Všechno to byla jen hra a ty jsi prohrála. Nevěřím tomu že se ti podaří najít ti kteří zabili tvoje rodiče a nikdo se do Konohy nevrátím. Ano měla jsi pravdu, rychle jsem na vás zapomněl! Neznamenali jste pro mě nic a obzvlášť ty, no ale posloužila jsi mi jako hračka na hraní takže vlastně aspoň něco ale musím tě zklamat, byla si hodně špatná hračka. Zapomeň na mě.
Neji Hyuuga

Jakmile dočetla z očí se jí vyřítily slzy.
"Proč?" zakřičela a hned na to omdlela.
Probudila se až v Konoze. Ležela v nemocničním pokoji a nad ní se skláněla Tsunade.
"Co se stalo?" nechápala.
"To nevím ale tvému dítěti to nijak neublížilo!" usmála se.
"Cože? Jakému dítěti?"
"No přece tomu ve tvém bříšku. Jsi těhotná Tenten!" oznámila jí vesele ale jakmile spatřila její výraz zarazila se.
"Ty jsi to nevěděla? Je to už týden! Skoro tak dlouho tu ležíš!"
"Ne..neeeeeeeeeeeeeeeeeeeee" křičela.
"Uklidni se!"
"Ne to přeci nejde! Ne proč já, proč zrovna s ním proč?"
"Slyšíš! Uklidni se Tenten, tohle neprospěje ani tobě ani dítěti!" krotila ji.

Teď

Seděla na posteli a chovala malou Rikkio, to jméno se jí zalíbilo i když nevěděla proč. Bylo prokleté! Začala zpívat ukolébavku.

Sálvame del olvido
Sálvame de la soledad
Sálvame del vacío
Que estoy hecho a tu voluntad
Sálvame del olvido
Sálvame de la oscuridad
Sálvame del vacío
No me dejes caer jamás

Není to ukolébavka spíš refrén jedné smutné, krásné písničky od skupiny Rebelde. A i když to není ukolébavka Rikkio okamžitě usne. Aby ne, zpívá tu písničku den co den a ona je zvyklá.
Jakmile jí uložila do postele i ona se natáhla. Ne však na dlouho protože do okna skočil nějaký ninja a chtěl jí sebrat Rikkio a jí zabít. Nedala se a zabila jeho. Okamžitě popadla Rikkio a přemístila se k Tsunade kde ji vše řekla.
"Dobře! Dám ti ANBU aby tě chránili!" Tenten souhlasila v tu chvíli ji totiž nenapadlo že by to mohlo mít katastrofální následky.
Do místnosti se okamžitě dostavili dva ANBU, podle postavy žena a muž.
"Budete chránit tady Tenten a její dítě!" rozkázala jim.
Do místnosti vtrhl někdo další. Byl to team 8 a Hinata jakmile spatřila Tenten se rozzářila.
"Ahoj! Ukaž mi mojí neteřinku! Ta je krásná!" rozplývala se.
Jeden z ANBU, ten muž, se napřímil.
"Půjdem už?" zeptala se žena nepříjemným hlasem.
"Jistě!" přikývla Tenten.
"Hin pojď s námi!" pobídla ji a všichni čtyři (spíš oni dvě a ANBU za nimi) vyrazily k sídle Hyuugu kde teď měla Tenten přebývat. Byl ji přidělej Nejiho pokoj.
"Vím že je ti to nepříjemné ale jiný volný není, Neji je idiot! Nečekala bych že něco takové ho dokáže! Možná je lepší že neví o tom že má dceru!"
"Jo, jenže co té malé řeknu až vyroste? Nezlob se Rikkio ale tvůj otec mě využil a pak odkopl? To přece nejde!"
"Až se budeš ptát, bůh ví co bude!" prorokovala a podívala se přitom na jednoho z těch ANBU.
"ŽE!" řekla víc nahlas aby ji slyšel.
"Co?" nechápala Tenten.
"Nic, nic!" zamluvila to.
Dny plynuli a nic se nedělo. Opět bylo krásně až do toho dne. Konohu napadli ninjové s cílem zabít Tenten a zmocnit se Rikkio..
Všichni se mu i s ANBU dvojicí postavily a při jednom boji někdo jednomu z nich rozbil masku (chudák už zase xD) na dvě půlky.
"Neji?" vytřeštila Tenten oči.
"Ano a vracím se dokonohy..."
"Ale..."
"A se mnou i moje snoubenka Mini.." ukázal na bojující dívku.
"A ještě něco, Rikkio bude moje. Požádám o svěření do péče!"
"To přece nemůžeš! Nemůžeš mi ji vzít!"
"Nebuď najivní. Dají ji raději samotné matce bez domova a nebo otci se zázemím co myslíš?"
"Ale já mám kde bydlet..."
"Mýlíš se, v mém pokoji budu já a ty jsi di kam chceš!" odbyl jí.
Všechny ninji až na jednoho se jim podařilo zabít. Ten poslední utekl.
"Ještě dnes požádám o svěření do péče!" oznámil jí a odešel.
Všichni odešli jen jedna kunoichi nemohla. Podlomily se jí nohy a z očí ji začaly stékat slzy. Tohle si přece nezaslouží. Vždyť nikdy nikomu nic neudělala tak proč jí osud přichystal takovéhle karamboly.
"Proč Neji? Prooooooč!" křičela.
Celá se třásla. Ztratila rodiče, lásku a teď má přijít o své dítě! To přece...proč?
"Tenten! Co tu děláš?!" přiběhla k ní Hinata.
"On, on mi ho chce vzít! To přece nemůže viď že ne?" ptala se zoufale.
"Bohužel může a okolnosti hrají pro něj, ale pokusím se s tím něco udělat, rozmluvit mu to. Přeci není necitelný, Tenten je mi to hrozně moc líto!"
"Ty to nechápeš já se bez Rikkio zblázním! Nebudu mít kam jít a budu bez posledního záchytu co mě dělí od smrti!"
"To neříkej! Vždy můžeš být u nás!" objala ji.
"To nepůjde, říkal že se vrátí do svého pokoje a já si mám jít kam chci!"
"To je takovej...Ne Tenten něco uděláme, tohle mu nesmí projít. Jsem sice jeho sestřenice ale to co dělá to už přesahuje meze! U ANBU se z něj stal..."
"Necita, protože ANBU nesmějí mít city, mají je zamčené hluboko v sobě..."
"Pojď, bude večeře!"
"Bude tam on?"
"Ano ale buď silná ukaž mu že nejsi stejná jako on, ukaž mu že jsi lepší!"
Nic neřekla jen přikývla. Ano Hinata se opravdu změnila. Teď když je velitelka Hyuuga klanu a má za muže Naruta, nemá být proč nešťastná a přece jí trápí to že Tenten trpí.
Posadili se ke stolu, na Tenten zbylo místo vedle Nejiho a pro Mini tam žádné nebylo. Musela si přinést židli a někam se přišoupnout. Ano tak ji tu pociťoval každý, jako vetřelce který se vtírá mezi jejich životy. Snad jediný Neji ne. Jenže ten měl co dělat, musel přeci propalovat Tenten nepřátelskými pohledy a víc ho vytáčelo že ona se na něj ani jedinkrát nepodívala.
"Neji, ty se chceš vrátit?" zeptal se Naruto překvapený jeho přítomností.
"Ano chci a společně s Mini si chceme zažádat o Rikkio!"
Narutovi zaskočil ramen.
"Eh..eh...c-co...c-cože? Tobě snad u ANBU zatemnili mozek! To přeci nemůžeš!"
"A proč by nemohl? To děcko je taky jeho ne? Teda bůh ví jestli je jeho, kdo v s kým ta štětka ještě spala.." odfrkla Mini.
"S tebou nikdo nemluvil!" okřikla ji Hinata.
"Tohle je to tvoje zázemí? Vždyť ona Rikkio bude nenávidět! Chceš aby moje dítě mělo trauma? Jestli ji chceš tak ale s někým kdo ji bude mít aspoň z poloviny rád jako já a kdo se o ni aspoň z poloviny tak dobře postará. Možná nemám nejpříznivější podmínky ale vím co jsou to city a především láska to ani ty ani Mini neznáte! Máš na ti právo nezapírám ti to ale jestli se jí něco stane, tak tu tvojí Mini zabiju!"
"Vyhrožuješ mi?" reagovala Mini.
"Ne, upozorňuji tě!"
"No tohle! Snad jí taky něco řekneš!"
"Tenten nevyhrožuj Mini a ty Mini neprovokuj!"
"Já že provokuju? Já? Ona mi tu říká že mě zabije a já provokuji? Ta děvka ani neví kdo je otcem jejího dítěte tak to prostě hodila na tebe a ty se jí tu zastáváš!"
Tenten zatnula pěsti.
"A jak vysvětlíš že má Byakugan?"
"Bůh ví s kym si se tahala..."
"Co tím naznačuješ?"
"Že si se klidně mohla vyspat s Hiashim Hyuugou!"
Tak tohle bylo na Tenten moc, vstala a šla do pokoje jinak by jí musela zakroutit krkem. Vzala si do náruče malou Rikkio a plakala. Všechno jí to přišlo tak absurdní, proč se musela narodit? Jen proto aby neustále snášela rány osudu. Kam se poděl Neji Hyuuga ten kterého milovala. Ten tichý ale hodný chlapec. Dobrý bojovník který má srdce.
"Nikdy se tě nevzdám Rikkio i kdybych kvůli tomu měla položit svůj život! Nenechám tě té fůrii Mini!"
Za chvíli usnula i s Rikkio v náruči. Do pokoje vešel Neji. Nejprve šel k postýlce a když zjistil že tam Rikkio není vyděsil se ale pak uviděl jak spí společně s Tenten na posteli. Přisedl si k nim a pohladil obě po vlasech. Tenten to vzbudilo, Rikkio ne.
"Neji..."
"Hn?"
"Rikkio je to jediné co mám, prosím tě neber mi ji! Prosím, prosím!" měla skleněné oči a zoufalý výraz.
"Je mi to líto!" Vstal a odešel.
Tenten se posadila, Rikkio položila vedle sebe a nechápavě za ním hleděla. Byla zoufalá. Řasy ulepené od slz které se pokoušely najít cestu ven. Neji se ještě ve dveřích otočil. Nechtěl si to přiznal ale pohled na její utrápený obličej ho bolel. Proto jen nerad vyslovil to co musel.
"Už sem o ni zažádal..." řekl a rychle odešel.
Tenten zavřela bolestně oči. Po tváři jí začaly stékat potůčky slané vody. Postavila se ale podlomily se jí nohy. Opět se celá roztřásla. Chtěla křičet ale nemohla pokaždé když otevřela ústa se ozval jen bolestný vzlyk. Obličej jí křivila bolestná grymasa a beznaděj která ji pronásledovala se pořád zvětšovala. Rikkio to vzbudilo a také začala plakat což probudilo Hinatu s Narutem kteří vtrhli do pokoje. Hinata se ujala Tenten a Naruto Rikkio.
"Tenten..." mluvila vyděšeně.
"On to udělal, už zase to udělal!"
"Šššššš Tenten to bude dobrý!"
"Nebude! Proč mi pořád jen ubližuje? Proč mi bere to jediný co ještě mám?"
"Dobře to dopadne! Uvidíš!" uklidňovala jí.
"A kdy? Kdy už tahle noční můra skončí? Kdy už budu zase šťastná?"
Hinaty bylo Tenten líto. Zoufala se podívala na Naruta. Ten jen pokrčil rameny. Hinata si jí k sobě přitiskla ještě víc a snažila se jí uklidnit. Když konečně usla společně s Narutem se vydali k sobě do pokoje.
"Naruto, mám o ni strach..."
"Nedivím se ti, Neji je blbec! Jak může něco takový ho udělat? To ho ani trochu nebolí pohled na ni? A nejhorší na tom je že ona ho stále miluje..."
"A ta jeho Mini, copak se už dočista zbláznil?"
"Nevím co ho k tomu vede, nevím proč tohle všechno dělá ale asi si s ním promluvím nad miskou rámenu!" a jak řekl tak udělal.
Hned druhý den spolu vyrazili na ramen. Když začali jíst Naruto hned stočil téma na Tenten.
"Neji, proč to Tenten děláš? Copak ti netrhá srdce vidět ji jak se trápí?"
"Kdyby mi to řekla, mohlo být všechno jinak.."
"Jak ti to mohla říct? Neji ona se to dozvěděla až poté co si ji sem polomrtvou přivedl. Proč ji pořád ubližuješ? Copak nevidíš že je tisíckrát lepší než ta tvá Mini?"
"Nemluv o ní tak, ona není zlá..."
"Ne jen nemá ráda děti!"
"Naruto!"
"To jí vážně miluješ?"
"A-ano..."
"Moc rozhodně to neříkáš!"
"A dost Naruto, Mini miluji a brzy si jí vezmu a společně s Rikkio budeme šťastná rodina!"
"Na úkor Tenten..."
"Ona se s tím vyrovná!"
"Myslíš že je z ledu či co? Ztratila rodiče, potom tebe a teď i vaše dítě! Proč jí tolik ubližuješ? To si nezaslouží!"
"Jak ty můžeš vědět co si kdo zaslouží?"
"Neji ona..."
"Ne Naruto, nechci nic slyšet! Už jsem řekl a tak to bude!" vstal, zaplatil a odešel.
"...tě pořád miluje" dokončil.

O patnáct let později

Stalo se toho hodně. Rikkio přidělili Nejimu, který si brzy poté vzal Mini. Tenten od té doby byla jako bez života, chtěla Rikkio aspoň někdy vídat což ji zavrhly díky výpovědi Mini o tom že jí vyhrožovala zabitím. Tenten nikam nechodila, nikoho nevídala, neměla kde bydlet. Tsunade ji vždycky přidělila nějaký domek, který záhy poté vyhořel. Takže se Tenten všichni až na její nejlepší přátelé stranily. Dokonce začali říkat že je to čarodějnice. Kam příjde, tam je chystá zkáza. Rikkio rostla do krásy aniž by věděla že Mini není její matka ale jen obyčejná macecha. Hinata to Nejimu nikdy neopustila, jak ji mohl o Tenten neříct? Naruto se stal Hokagem ale také nic nezmohl. Všechno by asi pokračovalo dál kdyby...
Sálvame del olvido
Sálvame de la soledad
Sálvame del vacío
Que estoy hecho a tu voluntad
Sálvame del olvido
Sálvame de la oscuridad
Sálvame del vacío
No me dejes caer jamás
"Tati zesil to!" poprosila ho.
"Co to je?" tázal se když zvětšoval hlasitost.
"Nevím ale něco mi to připomíná.."
"Znáš ji?"
"Ne v životě jsem ji neslyšela!"
"To je divné!" přidala se do rozhovoru Mini.
"Příjde mi ale tak moc známá, vyvolává ve mně zvláštní pocit jako by něco nebylo v pořádku!"
"Co to meleš za nesmysli? Jez než to budeš mít studené!" okřikla ji Mini.
"No jo!" řekla otráveně.
Po obědě se vydala ven, měla schůzku s Minatem, synem Hinaty a Naruta. V polovině cesty uviděla na lavičce ležet krásnou ženu s bezduchým výrazem.
"Paní stalo se vám něco?" přistoupila k ní.
"Ne Rikkio ne, všechno je v pořádku!" ubezpečila ji.
"Znáte moje jméno?"
Přikývla.
"Ale odkud?" nechápala.
"Dlouhá historie!" pokusila se o úsměv.
"Někoho mi připomínáte, váš hlas. Spojuje se mi s jednou písničkou. Hráli ji před chvílí v rádiu. Nikdy jsem ji neslyšela a vás neviděla a přesto mi připadáte tak známé...čím to je?"
"Myslíš tuhle? Sálvame del olvido
Sálvame de la soledad
Sálvame del vacío
Que estoy hecho a tu voluntad
Sálvame del olvido
Sálvame de la oscuridad
Sálvame del vacío
No me dejes caer jamás"
"Ano přesně tu! To není možné, já vás znám?"
"Ne, neměli jsme možnost se poznat!" pohladila ji po tváři a z očí ji stekla slza.
"Neplač te prosím, takhle milá na mě nebyla ani moje vlastní matka, kéž by jste jí byla vy!"
"Rikkio já..."
"Rikkio? Co tam děláš s tou paní mmm? Okamžitě od ní di dál!" běžela k nim Mini.
"Nikdy už se k MÉ dceři nepřibližuj slyšíš! Nikdy! Jinak je s tebou ámen!" popadla Tenten za límec a odhodila ji dál.
Dopadla na všechny čtyři před nějaké nohy. Pohlédla na horu a zjistila totožnost toho kdo před ní stál.
"Neji.."
"Co tu děláš? Nemáš náhodou zakázané se k ní přibližovat? Řekla si jí něco?" křičel.
"Ne Neji já..tak to vůbec není!"
"Mlč!"
"Nekřič na ní tati! Nic ti neudělala, copak nevidíš že té paní někdo ublížil? Proč na ní křičíš? Je na mě tisíckrát hodnější než moje máma! Nech jí být!" zastala se jí a pomáhala jí vstát.
"Děkuji!"
"Rikkio tohle si vyprošuji! Takhle se mnou a ano o tvé matce mluvit nebudeš rozumíš!"
"Nekřič na ni! Naštěstí není po tobě tak bez citná, je jí šestnáct let a má víc rozumu než kdy si ty měl!"
"Ty se do toho nepleť!"
"Mám na to právo! Šestnáct let jsem mlčela ale teď už ne! Má právo dozvědět se pravdu!"
"Ne!"
"O co tu de?" Rikkio z toho byla zmatená.
"Jen o to že tahle coura je tvoje matka!" vložila se do rozhovoru Mini.
"Co že? Tati?" nechápala.
"Je to tak Rikkio, tu písničku jsem ti zpívala před spaním když jsi byla malá a než přišli oni a sebrali mi tě! Dostala jsem, hlavně díky Mini, zákaz se s tebou vídat, nezlob se na tvého otce že mě zapřel. Stal se z něj bez citelný ANBU který žil šťastně na můj úkor."
"Jak si mohl tati?"
"Ahoj Rikkio, kde si čekal jsem?"
"Počkej Minato, musím tu něco dořešit! Tati, proč si mi zapřel mojí vlastní maminku?"
"Bylo to tak lepší!"
"Pro koho? Pro tebe si sobecký, arogantní a ke všemu bez citný! Tolik let jsem žila ve lži a s touhle fůrií co si říkala moje matka! To bylo na tom ze všeho nejhorší, bila mě, nadávala mi, dělala si ze mě služku a já musela mlčet protože by si mi nevěřil ale teď už ne!"
"Mini?"
"Jestli chceš aby tvoje matka žila, zapomeneš na ni!" křičela držíc Tenten pod krkem kunai.
"Nech jí být!"
"Ne Rikkio, ona už není tvoje matka!"
"Ne ty už nejsi moje matka, tati udělej něco!"
"Mini, pusť jí!"
"Nik....dy!" padla na zem s katanou v zádech.
"Minato?"
"No co? Kdo jí má pořád poslouchat?"
"Bacha Rikkio!" zakřičela Tenten a skočila před ní.
Do břicha se jí zapíchl shuriken.
"Mami!" klekla si k ní.
"Támhle Neji!" zakřičel Minato.
"To je ten ninja který před tím unikl, postarej te se o ní, hned se vrátím!"
Oba přikývli a vzali ji do nemocnice.
"Mami vydrž! Teď když jsem tě našla, nechci tě zase ztratit!" držela ji za ruku když ji vezli na sál.
Čekali na chodbě, připojili se k nim Sasuke, Hinata, Naruto, Temeri, Shikamaru, Ino, Sai a dokonce i Neji který se už vrátil.
"Tak co? Víte něco?" ptal se okamžitě.
"Ne ale prý to s ní vypadá bledě! Jestli to nepřežije nikdy ti to neprominu! Jak si mi ji mohl zapřít?" stále to nechápala.
"Já musel, copak to nechápeš?"
"Neji, myslím že to nepochopí nikdo tady z nás!" vložila se do toho Hinata.
"Vím udělal jsem chybu, jenže ona už mě tenkrát nemilovala nemohl jsem jinak!"
"Ty seš ale...kdyby si tenkrát z toho ramenu neodešel věděl bys že tě nikdy milovat nepřestala a ani teď po patnácti letech. Být ní na místě tě zabiju, jenže ona by to nedokázala!" zuřil Naruto.
Neji sklopil hlavu. Bylo mu to tak líto.
"Já ji taky pořád miluju, vím že jsem udělal chybu ale už s tím nic neudělám. Můžu se to pokusit napravit. Pokud nezemře!"
"Nezemře Neji..." promluvil za ním hlas růžovlasé dívky.
"Sakuro..."
"Je ve stabilizovaném stavu ale vypadá to s ní bledě. Ztratila moc krve ale myslím si že přežila už i horší věci než ztrátu krve!"
"Můžu za ní?"
"Ano ale jen na chvíli!"
"Děkuju..." rozběhl se k ní do pokoje jehož číslo mu zdělila Sakura.
Tenten spala v bílém pokoji na bílé posteli a její kůže měla odstín stejné barvy. Bolelo ho to, měl o ní tak velký strach. Všechno co se za poslední roky stalo mu bylo líto. Kdyby mohl vrátit čas nikdy by nedopustil aby odešla. Nebo by aspoň odešel s ní, jenže on nemohl. Dokonce se musel snažit aby nepřišla na to kde je ten vrah. Dostal to jako misi, musel to splnit. Naštěstí už je po všem. Už to bude dobré.
"Jsem u tebe Tenten.." šeptal a stiskl jí ruku.
Po tváři mu stekla slza. Teď mohl vědět jak se cítila ona, ne vlastně nemohl, její bolest byla stokrát horší. On měl rodinu a nikdo mu nevzal jeho dítě.
"Naruto měl pravdu..lituju toho co jsem udělal, teď chápu Garova slova "Vina a trest, provinil jsi se, musíš být potrestám!" jenže jestli je tohle ten trest...Ne Tenten ty nesmíš zemřeít. Ne teď když tě Rikkio objevila. Mě klidně nenáviď ale Rikkio si nezaslouží trpět. Ona za nic nemůže, nemůže za to že má tak krásnou maminku ani za to že má bezcitného otce. Prosím tě neumírej!"
"Ne-ji.." řekla svými suchými rty.
"Tenten?!"
"Co, co se stalo?" nechápala.
"Už je všechno dobrý!" pohladil jí po tváři.
"Co je s Rikkio?"
"Je v pořádku...a těší se až uvidí svojí krásnou maminku....Ach jo Tenten, ty si za ty roky snad ještě zkrásněla! To mi děláš naschvál?"
"Di ty..ale řekni mi jedno, proč tu teď jsi?"
"Protože...miluji tě Tenten a byl jsem hlupák že jsem si to neuvědomil dřív. Tenkrát, ten dopis, to byla lež. Musel jsem ti to napsat ty ošklivá slova. Věděl jsem že tě miluji, jenže pak přišla Mini a..nějak se i to vymklo z rukou když jsem zjistil že mám dceru. Víš kdy jsem si uvědomil že tě stále miluji? Když jsem stál u oltáře a bral si Mini. Tolik jsem toužil abys tam místo ní stála ty...jenže nestála. Tenten, můžeš mi to odpustit?!"
"Neji když já...byla bych proti sobě kdybych nevyužila šanci jenže, na jednu stranu..."
"Nemyslíš že už toho utrpení bylo hodně? Prosím, dovol mi pokusit ty chyby napravit!"
"Dobře ale mám podmínku..."
"Jakou?"
"Nedovol aby se něco z toho opakovalo už bych to neunesla!"
Neji ji objal a políbil do vlasů.
"To víš že jo! Si ta nehezčí a nejsilnější kunoichi, málo která by vydržela to co ty!"
"Už ne naivní?"
"Ne! Říkal jsem to jen proto abych..."
"Abys mi ublížil."
"Jo ale věř mi ža ta slova bolela i mne!"
"Neji...miluji tě!"
"Já tebe!" vtiskl jí polibek.
"Ehm.." ozval se hlas od dveří.
Trhly sebou a otočily se tam.
"Pane Hyuugo, nemyslíte že Tenten by měla odpočívat?" smála se Sakura.
"Tohle je ta nejlepší relaxace Sakuro!" přidala se k ní.
"No ale má pravdu! Hezky se vyspi, zítra za tebou příjdeme!" pohladil jí po tváři, naposledy jí políbil a odešel pryč. U dveří se ještě otočil a usmál se na ni.
"Hezky se vyspi!"
"Ty taky a pozdravuj mojí holčičku!"
"Jasně! Ahoj!" teď už doopravdy i se Sakurou odešel.
"Jak jí je tati?" ptala se okamžitě vystrašená Rikkio.
"Už dobře a je jen na nás aby se tak měla už navždy. Vytrpěla si toho už tak dost takže jí nebudeme zlobit jo?"
"Ale tati ty nám tu na stará kolena ještě zmoudříš!" smála se mu a všichni i on se přidali.

"To byl krásný příběh mami, škoda jen že vymyšlený. Takhle lehce to v životě nechodí..." povzdychla si dvanácti letá holčička s culíky.
"Lehce? Nemyslíš že hlavní hrdinka tohoto příběhu si prožila až dost?"
"To asi ano ale skončilo to dobře ne?"
"Lépe jak dobře!"
"A stalo se to nebo ne?"
"Co myslíš?"
"Nevím!"
"Pravda je že Tenten moje maminka existovala a Neji můj otec taky. Všichni v tom příběhu existovali ale jestli je tento příběh skutečný kdo ví? Maminka mi ho mockrát vyprávěla. Podle mne ať už na něm bylo pravdy co chtělo, skončilo to dobře a to je v životě to hlavní."
"A kde je jim konec teď?"
"Zeptej se tvojí babičky a teď už spát! Je pozdě a zítra jdeš do na misi! Těšíš se?"
"Ano a nejvíc na Tomiho!"
"Kdo je Tomi?"
"Jeden kluk u nás v teamu on je ti taak moc hezký a taak moc..."
Ale to už je zase jiný příběh...

***KONEC***

Diplomek od Maky a Aky Hyuga

27. března 2009 v 17:21 | RocQ€rQ@ |  moje kecy


Diplomek pro Ivíček-Xia Namayka za SB

27. března 2009 v 16:04 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Diplom za SB pro Ivíček-Xia Namayka z blogu http://love-tenten.blog.cz/ je tuu xDD

Sakura a Sasuke 16. díl-Vidiny

26. března 2009 v 18:25 | RocQ€rQ@ |  Sakura a Sasuke

Varování: Komu ještě nebylo 15 let, neměl by tento díl číst!

Je mi jasný že to neuposlechne te ale varování jsem sem dala takže...hezký čtení ;)

Moc se omlouvám

25. března 2009 v 14:11 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Lidi moc se vám omlouvám ale smazali se mi SBéčka a já si nepomatuju vaše adresy! moc vás prosím aby jste mi napsali do komentářů že jste se mnou ve spřátelených..vážně se moc omlouvám...mno...a dík =)
Vaše Rockerka

Panoš aneb ztracená princezna-Recenze

22. března 2009 v 16:39 | RocQ€rQ@ |  Panoš aneb ztracená princezna
Princezna Hinata se musí vdávat za prince z vedlejší země...Sasukeho Uchihy. Jenže se jí do toho vůbec nechce. Proto sebou bere svojí nejlepší kamarádku Sakuru ovšem z jistého (vám i mě prozatím neznámého) důvodu se Sakura musela převléci za panoše Saie. A jak se řeklo tak se stane. Sakura opravdu pojede jako Sai do vedlejšího království a pomalu ale jistě se začne s Princem zbližovat...Jenže věci se začínají zamotávat a to ještě nikdo netuší že né vše je tak jak se zdá..královna totiž skrývá malé tajemství,které se nikdy nemá dostat napovrch...

PS: Nebojte povídku SasuSaku nepřestanu psát....tohle píšu už delší dobu ale poslední dobou nemám moc času..ale snad další dílbrzy napíšu...nezapoměla jsem nebojte ;)
Vaše Rockerka

Povídky na přání

22. března 2009 v 13:16 | RocQ€rQ@ |  ...Povídky...
Takže kdo by chtěl odemne povídku na přání ať vyplní přihlášku a já vám dám pak vědět! doufám že vás bude hodně ale nedivte se když to bude dýl trvat...mám toho poslední dobou moc...mno ae jednou se dočkáte :-)

Jméno:
Blog:
Název povídky (jestli nemůžete na nic přijít klidně vám ho vymyslím!)
Obsah povídky (nemusíte vyplňovat..jen když máte určitou představu ale když ne tak klidně vymyslím něco sama!!! =D):
Pár/y:
Vedlejší postava/y:
Žánr/y (jako romantické, dramatické, smuné, tragické, bojovné, hororové, humorné, fantasy atd...mže jich být víc!:
Konec>Happy end a nebo smutný:
Druh>kapitolové, jednorázovka:
Ostatní (ještě nějaké připomínky?):

Tak to vyplníte a pošlete do komentářů a já vám odpovím proto chci znát váš blog když blg nemáte npište popřípadně e-mail...
Vaše Rockeka

Úsměv

22. března 2009 v 1:27 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta
"Sakuro! Sakuro!" křičel blonďatý chlapec který se řítil Konohou přímo k jmenované. Chlapec?už dávno ne. Vyrostl, zmoudřel, stal se z něj muž. I z jmenované se stala krásná dospělá, moudrá, rozumná kunoichi až na jednu věc.
"Sakuro! Ahoj! Pojď dnes večer s námi! Ichiraku ramenu je diskotéka! Musíš tam jít! Bude to zábava!"
"Hn...dobře Naruto půjdu v kolik?"
"V osm tě vyzvedneme!" usmál se a běžel pryč.
Ona mu ale úsměv neopětovala jako by to udělala jindy. Před pár lety, myslím že už to bude nějakých šest let, odešel někdo koho milovala. Někdo na kom jí záleželo a někdo díky komu se smála. Odešel... Odešel pomstít svou rodinu, zabít svého bratra který za to vlastně ani nemohl odešel zabít posledního člena své rodiny. Jak absurdní. Má rodinu, ještě pořád jí má. Ona ne a nikdy už by neřekla jak je otravné mít rodiče kteří vás hlídají. Co by za to teď dala. Když ho tenkrát hledala zjistila důležitou věc, jeho bratr, Itachi, musel vyvraždit jejich rodinu protože chystali zradu na Konohu. Dostal to jako misi. Bylo to až moc komplikované. Malé dítě jako byl Sasuke to nedokázal pochopit, nemohl. Ale Itachi ho má rád. Řekl jí to. Řekl jí to když se střetli. Opět se zmohla jen na slabí úšklebek. Ti Uchihové si myslí jak nejsou dokonalí a šarmantní a při tom? Jsou sobečtí a bez citní. Aspoň Tobi a Sasuke. Co Itachi? Možná ale on má rád svého bratra! Stále ho má rád i když se ho pokouší zabít. Sasuke vlastně taky, protože kdyby neměl city, necítil by nenávist vůči němu. Ztráta rodiny je velké množství citů, kord na takové ho prcka jakým byl Sasuke. Jenže i ten největší nával nedovoluje nikomu přidat se na špatnou stranu. I kdyby byl Itachi sebevíc špatný a přidal se k Akatsuki, on nebyl o nic lepší protože se přidal k Orochimarovi. Na to neměl právo. Bohužel ona ví že je to lež. Měl na to právo, každý má právo vybrat si stranu. On si vybral tu zlou a proto tenkrát odešel. Za svým špatným snem, pomstít se i za cenu ublížení druhým lidem. Ji. Ublížil jí a to né jen tím že jí řekl že je otravná nebo že jí omráčil a nechal na lavičce. Ubližoval jí vždycky. Vysmíval se jí a kolikrát jí řekl že je otravná ale přes to všechno, nebýt jeho už tu není. Byla by dávno mrtvá. To on jí pokaždé zachraňoval život. Jenže od té noci. Od té noci co odešel za svým špatným snem, od té noci už se nikdy nezasmála. Nikdo na ni od té doby neviděl úsměv. Jen ironické úšklebky a nebo chladnou tvář. Své city uzamkla hluboko do svého srdce a proč? Aby jí už nikdy nikdo nemohl ublížit. Proto. I když dnes půjde na tu zábavu, nebude se bavit. Bude tam sedět, možná přijme Narutovo pozvání na parket ale neusměje se. Nebude si to užívat.
Dívala se na oblohu stejnou jako její nálada. Šedivá . Ano takové je dnes nebe i její nálada. Asi bude pršet. Asi bude plakat. Měla na sebe vztek že dovolila vzpomínkám aby se jí vrátili. Sasuke, Itachi, Orochimaru, Akatsuki, Sasuke, Itachi, Orochimaru, Akatsuki a pořád dokola. Měla vztek na ně i sama na sebe. Měla vztek na všechny, že mu nedokázala zabránit, že nezachránily její rodiče. Ne ona měla vztek jen na sebe protože to ona mu v tom měla zabránit! To ona měla zabránit aby zabili její rodiče. To ona může za to že odešel a že jsou oni teď mrtví. Už ho chápe. Ví proč jí tenkrát řekl že je otravná. Protože si myslela že život bez rodičů je lepší. Tak strašně moc by ty slova chtěla vrátit, tak moc by chtěla vrátit čas.
Začal foukat vítr. Pohrával si s jejími vlasy. Země se dotkla první kapka, první slza. Začalo pršet, začala plakat. Ona ale už nechtěla plakat! Tenkrát si to slíbila a hle, opět brečí. Pořád je to ta samá, slabá dívka. Vlastně už ne, už není ta slabá dívka a už vůbec ne otravná i když by si jí přála být. Možná by pak pár věcí udělala jinak a hlavně by bylo vše jednoduší. Co na tom že jí Sasuke nadával, vždy tu pro ni byl aby ji ochránil, dokud tu byl on, byla v bezpečí. Jenže teď?...kdykoliv mohl někdo přijít a zabít ji. Možná by se ubránila, možná ne, nikdo by ji ale neochraňoval.
"Sasuke..." zašeptala do větru.
-------Daleko v lese-------
"Sasuke..." ozvalo se ve větru.
Mladý, černovlasý muž to zaslechl. Ohlédl se kolem sebe ale nic neviděl. Cítil jen známou třešňovou vůni. A ten hlas, tak známí ale jiný. Dospělí...
Něco ho táhlo směrem k jeho rodné vesnici. Něco ho táhlo tam kam už se nechtěl vrátit. Jenže musel. Něco ho tam táhlo! Nemohl si pomoci. Někdo ho volal, někdo se kvůli němu trápil. Možná ho hnalo srdce, které doufalo že je to ona. Ta kterou miluje. Ona ta které ublížil, ta kterou opustil. Doufalo že ho stále miluje, uvědomilo si totiž jednu podstatnou věc, teď, když už není zaslepen láskou, teď teprve si uvědomilo že její city opětuje. Proto se musí vrátit. Bůh ví co ho tam táhne, bůh ví kdo vyřkl jeho jméno, bůh ví kdo ho volá, bůh ví co je s jeho vyvolenou, bůh ví jak se Konoha změnila ale bůh také ví že on tam musí.
Skákal z větve na větev, běžel neuvěřitelnou rychlostí jako by se bál že by mu mohla utéct. Bál se o ni. Co když se jí něco stalo? Běžel a rychle se ke Konoze přibližoval. Brzo už v ní bude...
-------V 8:00 v Konoze-------
Někdo zazvonil. Zkontrolovala svůj make-up v zrcadle a šla otevřít. Za dveřmi stál chlapec s blonďatými vlasy a dívka s tmavě modrými.
"Vy jdete spolu?" tázala se udiveně.
"Ano a ještě něco, chodíme spolu!" pochlubit se Naruto a políbil Hinatu.
"No konečně!" pronesla ale bez úsměvu.
Narutovi i Hinatě to bylo líto ale věděli že ona není schopná se usmát. Už ne. Od té doby co tu není se nemá proč a na koho usmívat. Možná si říkáte a co její kamarádi, jenže ona to prostě nedokázala. Chtěla by, tak moc by chtěla ale něco jí v tom brání.
"Jdeme?" vmísila se Hinata do rozhovoru.
Naruto se Sakurou přikývli a vydali se směrem k Ichikaru ramenu. Bylo tam spoustu lidí. Kdyby mohla snad by se i usmála. Neji s Tenten, Shikamaru s Temari, Sai s Ino, Naru s Hinatou a další s dalšími. Každý tu s někým byl. Bylo hezké vidět že její přátelé jsou šťastní, přála jim to ale někde tam vzadu se ozval hlásek.
"A co já?" říkal.
Ona tu jako jediná byla sama. Sedla si k baru a zatím co pozorovala ostatní jak se baví, se opíjela. Bylo jí smutno. Věděla že takhle to dál nejde ale už jednou ho hledala a neuspěla. Proč by to měla dělat znovu? Proč by se měla opět ponižovat? Proč by to měla dělat když věděla že on by se kvůli ní nevrátil. Přece je to ta slabá holčička která ho jen otravuje. Ne Sasuke, bohužel už dávno né, kéž by tomu tak bylo! Moji rodiče by žili a já bych možná byla slabá a otravná ale šťastná...Jenže jak dlouho by mi to vydrýelo? Jak můžu říkat co by bylo kdyby nebylo..To nejde...nevím co by bylo kdyby Sasuke neodešel. Možná bych časem přišla na to jaká jsem byla a že má pravdu, jenže on by byl pořád zaslepen svou touhou po pomstě..nebo by si nabrnknul Ino, Sai by tu nebyl a já bych byla třeba s Narutem, poté bych neměla nejlepší kamarádku protože Hinata by mne nenáviděla...Nevím co by bylo, mohu jen hádat. Stejné je to i teď, když nevím co se mnou bude dál...Kéž by šel čas vrátit, a nebo aspoň zastavit. Nikdy bych nedovolila aby to zašlo takhle daleko.

Závod s časem,
nemáš šanci vyhrát,
marně se snažíš,
vím není to tvoje vinna.
Jednoho dne pochopíš,
řekneš si stop,
nebudeš mít sílu,
odhodíš svojí hrdost.

Tohle by se sem teď hodilo. Život je závod s časem, já s ním závodila a teď, až teď jsem pochopila že to nemá smysl. Tenhle závod já nemám šanci vyhrát. Čas nelze obelstít. Každý má na téhle planetě vymezen čas a jejím rodičům před nedávnem došel. I když hrozným způsobem ale tak to mělo být. Zřejmě ano.
Dívka sedí u baru a dívá se před sebe. Vzpomíná na staré časy a na zlom kde se to všechno změnilo. Je to tam kde odešel on...Sasuke Uchiha...vždycky je to on. Vždycky se to vrátí tam kdy on odešel. Vždycky je to ta příčina její změny a navždy už to tak bude...Už se to stalo a to se nezmění. Nebo snad někdo z vás vymyslel stroj času?
Po tváři jí stekla slza.
Věděla proč si dát vodě odolnou řasenku. Pohled na její šťastné přátele ji přinášel pocit že aspoň někdo se dočká šťastného konce nebo aspoň se o to může pokusit. Jsou ninjové, nikdy nemůžou vědět které mise bude jejich poslední...Ale také ji to ubližuje, proč oni můžou a ona ne? Asi jí to není souzeno. Jenže s tímto faktem se smiřuje špatně.
"Je ti něco?" staraa se Hinata když dotančila.
"N-ne.." setřela si mokrou stopu po slze.
"On se jednou vrátí...uvidíš! Jednou budete i vy dva spolu!"
"Děkuji ale já jsem z pohádek už vyrostla!" vzdychnu.
Hinata je skvělá, jen ona vždy ví co se mnou je.
Hinata jako by mne neposlouchala. Hleděla někam za mne, poté vstala a odešla. Nechápu její počínání a proto se chci otočit. Jenže mě zarazí něčí hlas.
"Děláš chybu že na pohádky nevěříš...Podívej na Hinatu, její pohádka se jí splnila, proč by tobě nemohla?" ten hlas! Je tak známí! Ztuhnu, Chvilku mi trvá než se vzpamatuji a otočím se.
"Sasuke..." nevěřím vlastním očím. On?
"Mladý Sasuke Uchiha se vrátil...kvůli tobě..." chabě se usmál.
"Ne.." do očí se mi derou slzy.
"Ano!" opraví mne.
"Ne! Neměl si se vrátit! Zase přineseš jen smutek, zase mi ublížíš, uděláš to zas! Ale já už nechci trávit týdny na tréningové aréně, už se nechci měnit!"
"To neříkej! Nechci ti ublížit!"
"Chceš! Zase mi chceš jen ublížit! Je tomu tak vždy! Ale tentokrát ne! Já už se nenechám!" vrtím hlavou a utíkám.
Chlapec na ní nechápavě hledí. Bolí ho to, bolí ho pohled na ní. Chtěl by za ní běžet ale někdo ho zastaví.
"Ne Sasuke, nech jí náskok! Musím ti o ní říct pár věcí a mimochodem, jsem rád že jsi se vrátil!" usmál se na něj Naruto a objal ho. Poté si sedli na bar a Naruto mu vyprávěl co všechno se tu v Konoze stalo.
"Víš Sasuke, ona už není ta malá, roztomilá, otravná a slabí dívka. Po tvém odchodu se změnila. Chvilku byla i u ANBU, s rodiči se rozešla ve zlém a když pak od ANBU odešla, byli mrtví. Strašně si to vyčítala ale musela se vzchopit. Nikdo si od doby co si odešel nepamatuje že by se Sakura jedinkrát usmála. Ne, její tvář už několik let nezná úsměv. Aspoň ne na veřejnosti. Všem je to líto ale ona jako by se bála dávat najevo své city. Je to složitá osoba, krásná ale komplikovaná. Nikdo se v jejich myšlenkách nevyzná. Svoje city prostě zakopala hluboko pod zem a je jen na tobě aby je zase vykopala. Musí se ti to podařit! Přiveď ji zase k životu a už ji netrap. Na křehkou kunoichi si toho vytrpěla až moc. Sasuke...nerad to říkám ale svěřuji ti ji do péče tak to nezkaž!"
"Co tím chceš říct? Prý nerad! Já ti jednu střihnu počkej! Někdy dáme souboj o co že budoucího šestýho porazím jako by nic!" uškrnul se.
"Platí!" zasmál se.
"Omluv mě, hrají naši písničku!" zvedl se a šel pro Hinatu.
Sasuke se vydal za Sakurou. Snad ještě pořád bydlí tam kde bydlela. Pochvíli dorazil na místo ale nikdo mu neotvíral. Vešel dovnitř ale všechno bylo zničené, na nějakých věcech ještě byla krev a celé to bylo jako ze špatného snu.
"Sasukeeee! Sasukeeee!" uslyšel zachvíli volání svého jména.
"Co?"
Dorazil k němu udýchaný Naruto. Ukazováčkem mu naznačí ať chvilku počká, poté se rukama opřel o kolena a vydýchával se.
"Dobrý...eh..Sakura už tady nebydlí!"
"Neříkej! Já myslel že zrovna tady by se jí žilo dobře!" řekl sarkasticky.
"Ty máš nějaký ho humoru! Bydlí v bývalém Uchiha sídle. Tenkrát když se vrátila, dům už byl zničený a jediný volný dům byl bývalé Uchiha sídlo. Doufám že ti to nevadí! No nic já běžím a kdyby tam nebyla tak ji hledej na hlavě čtvrtého Hokageho! Ahoj!" rozloučil se a zase běžel.
"No jo! Celí Naruto, vůbec se nezměnil!" zasmál se a vydal se k jeho bývalému domu.
Vypadal dobře, nově, opraveně ale zároveň stejně. Vešel dovnitř a za pár vteřin prohledal veškeré místnosti ale ona tu nebyla. Zkusil tedy hlavu čtvrtého ale ani tam ji nenašel. Byl v koncích.
"Kde jen může být?" zoufal si.
Náhle ho ale napadlo jedno místo. Místo kde se viděli naposled. Místo kde ji tak ublížil Místo jejího zlomového okamžiku. Tehdy si řekla že se změní. Ta proklatá lavička.
Rozběhl se neuvěřitelnou rychlosti. To on tu teď hrál závod s časem. Ale tentokrát to bude on, kdo vyhraje.
Opravdu tam byla. Seděla na té lavičce a plakala. Nechápala proč. Proč kvůli němu? Nenáviděla ho za to. Opět kvůli němu pláče.
"Sakuro...konečně jsem tě našel!" sedl si vedle ní. Opřel se o opěradlo a vydechoval. Poté se podíval do jejích smaragdově zelených očí.
"Neplač...už ne! Slz už bylo dost nemyslíš?! Vrátil jsem se kvůli tobě! Vrátil jsem se abychom konečně byli šťastní. Po tom všem na to máme právo. Už se netrap, nemá to cenu, co se stalo, stalo se. Čas nevrátíš. Musíme jít dál a já ti chci stát po boku. Věř mi prosím!"
"Já nemůžu!" vzlykla.
"Musíš! Sakuro...moje maličká...trhá mi srdce vidět co jsem způsobil. Bolí to, neuvěřitelně to bolí ale mi to překonáme. Pomůžu ti, naučím tě se smát. Budeme šťastní."
"Já se nemůžu a nechci smát!"
"Ne Sakuro. Úsměv je to jediné co máš jisté. Mají ho všichni, chudí, bohatí, lidé i zvířata. Prostě všichni i ty. Musíš se smát. Pro šťastný úsměv takovíhle krásný holky stojí za to žít! Zahoď už ten utrápený výraz a vykouzli ten svůj neodolatelný, široký úsměv. Kvůli mně, prosím! Řekni mi co mám dělat aby si se zase smála. Čmajznu Kakashimu tu jeho perverzní knížku, sním Narutovi všechen ramen, donutím Chouiho zhubnout, klidně i někoho zabiju. Jen když se zase usměješ!"
"Ježiš to ne! Víš jak by si byl tlustý po tolika porcích rámenu!" řekla hraně dramaticky.
Sasuke se začal smát a i Sakuře začali cukat koutky. Nakonec se rozesmála taky. Sasuke ji objal.
"Sluší ti to, vyrostla z tebe nádherná kunoichi!"
"To říkáš jen tak!" vrtěla hlavou.
"Ne! Nikdy jsem to nikomu neřekl. Vážně. V teamu jsem měl jednu holku, Karin ale ta hezká nebyla. Z počátku jsem si myslel že bude jako ty, no co byl jsem hloupí ale brzo jsem přišel na to že ty jsi jiná, lepší, jedinečná! Uvědomil jsem si důležitou věc!"
"Jakou?" nechápala.
"Že jsem se do tebe zamiloval! Miluji tě Sakuro a proto jsem se vrátil. Vím že mi to trvalo ale lepší pozdě než nikdy ne? Jestli se na mě zlobíš, tak prosím, odpusť!"
"Nemohu se zlobit! Vždyť si mi vrátil úsměv."
"Vzal jsem ti ho a proto jsem ti ho musel vrátit ne?" usmál se.
"Děkuji ti!"
"Za co?" nechápal.
"Že jsi to udělal! Vrátil jsi se ty a s tebou i můj úsměv!" pohladila ho po tváři.
Zasmál se a pomalu se vpíjel do jejích smaragdově zelených očí.
Pomalu se k ní přibližoval a když zjistil že se bránit nehodlá, políbil ji. Nejprve něžně a krátce ale poté do toho vložil všechnu svojí touhu a vášeň kterou v sobě pociťoval.
Na ples se vrátily ruku v ruce a s úsměvem na rtech...

***KONEC***

Tentokrát už je to delší...dokonce jsou tam i obrázky =DD mno ale nevim mno..našla sem tuhle povídku na ploše a zjistila jsem že je nedopsaná tak se nedivte kdyby vám to nedávalo chvilkama smysl...možná to bude i tim že jsme dnes měli oslavu a já nejsem zrovna...no řekněme že nejsem opilá ale střízlivá taky ne xDD ae pššššššššššt...xDDDDD

Vaše foto týdne Zaca

21. března 2009 v 20:00 | RocQ€rQ@

Kdo se skrývá pod maskou?

21. března 2009 v 17:02 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta
Kdo je to? Kdo je ten muž jenže ke mne mluví ale já ho neposlouchám. Kdo je ten muž na jehož identitu se snažím přijít už celou věčnost. Kdo je ten jehož hlas je mi tak známí a přitom jako by ćh ho nikdy v životě neslyšel.a Kdo je ten na kterém mě něco přitahuje ale zároveň ho nemiluji. Kdo je ten muž který dokáže být neuvěřitelně hrubý ale také neuvěřitelně jemný a něžný. Jednou vysloví mé jméno jako kdyby mě nejraději viděl mrtvou a podruhé jako by to by ji miloval. Kdo se skrývá pod tou maskou kterou si nikdy nesundal? Pod maskou bojovníka ANBU? Kdo je to? Kdo dokázal aby se zas zamilovala? Kdo dokázal aby milovala a zároveň nenáviděla jednu osobu. Jeho...Chtěla by znát jeho identitu. Chtěla by vědět kdo je ten muž jehož miluje a zároveň nenávidí. Chtěla by vědět kdo ji bije a zároveň miluje, každá rána ho mrzí. Nechce to, jenže musí. Chce aby ho nenáviděla kdyby se mu něco stalo ale zároveň aby ho milovala kdyby vše dopadlo dobře. Kdo je onen muž jenž se každé ráno vypaří a večer se u ní objeví. Chtěla by vědět proč ji neukáže svou tvář. Cožpak jí nevěří? Tahle otázka jí nedala spát. Bylo to...znáte ten pocit kdy vám někdo něco zakáže ale vy máte nutkání ho neuposlechnout i kdyby vás to mělo stát život?...přesně takový pocit měla ona.
Už to trvalo moc dlouho. Musí znát jeho tvář!
Když jednoho večera přijde jako každý k ní nehrne se mu do náruče. Řekla si že dnes, dnes přijde na jeho identitu i kdyby měla zemřít.
"Děje se něco?" ptal se.
Zavrtěla hlavou.
"To mě ani nepřivítáš?" pokračoval.
"Nevím koho bych vítala!" vysvětlila.
"O tohle de!" pochopil.
"Ano!" přitakala.
"Miluješ mne?"
"Víc než svůj život!"
"Tak to nechtěj vědět, kdybych ti řekl kdo jsem, nemilovala by jsi mne!"
"Já to musím vědět, to co k tobě cítím se nezmění ani kdyby si byl Pien z Akatsuki!"
"Změnily by se, vím to, protože jsem ti ublížil a to se nedá odpustit!"
"Vše de odpustit! Nevím kdo si a stejně tě miluji, ale mám právo vědět koho že to miluji!"
"Kdysi jsem byl velký darebák a proto mě teď všichni odsuzují, každý mě zná jako by mnou byl, pořád o mě něco říkají ale já se jsem se změnil! Nestydím se za to kdo sem ale za to jaký jsem byl! Bojím se že by si mne odsoudila!"
"Podívej se na mne, lásko podívej, kdysi jsem byla slabá, ubohá kunoichi, pořád jsem jen plakala a byla otravná, jak řekl Sasuke Uchiha..."
"Ne, on nevěděl co říká, byl zaslepený pomstou! Nic jiného ho nezajímalo!" obhajoval ho.
"Měl pravdu!" skočila mu do řeči.
"Pravdu?"
"Ano, když odešel, uvědomila jsem si že tenhle styl života není ten kterým bych chtěla žít. Začala jsem trénovat a zesilnila. Ano nejdřív mne to štvalo, to co řekl ale teď vlastně jsem mu vděčná!"
"Vděčná? Vždyť ti ublížil..."
"Ano, ublížil mi a moc, jenže nebýt toho nikdy bych nezačala trénovat abych ho přivedla zpět. Nikdy bych nezesílila. Nikdy bych se ho nevydala hledat a nenašla bych tebe."
"A kdyby si ho znovu potkala co by si dělala?"
"Nevím..vážně ne! Asi bych ho chtěla přivést zpět ale ne kvůli sobě ale proto že jsem to slíbila Narutovi!"
"A milovala bys ho nebo nenáviděla?" zajímal se.
"Miluji tebe, ano přiznávám asi by to s mímy city otřáslo jenže, miluji tebe a neumím si představit že by tomu bylo jinak. Možná bych měla právo ho nenávidět, jenže to bych ho nechtěla přivést zpět. Ne nenávist ze mne již vyprchala. Byl by to kamarád! Víš ale celkem by mne zajímalo jestli by se chtěl vrátit!"
"Chtěl, moc by to chtěl!" přikývl.
"A jak ty to víš?" nechápala.
Muž si sundal masku.
"Sasuke..." zašeptala.
"Moc mě mrzí co jsem udělal, chtěl bych se vrátit, chtěl bych být s tebou a s Narutem zase v jednom teamu. Chtěl bych abys mě milovala i dál, bál jsem se odhalit ti svou identitu kvůli tomu co jsem provedl před sedmi lety. Když jsem tě po čtyřech letech opět spatřil, myslel jsem že moje city k tobě budou pořád stejné ale ty si mi dokázala že už nejsi taková jak jsem si myslel. Nikdy si nebyla. Měla jsi mě jen ráda a já se ti odměnil ránou do zátylku. Probudila si ve mne cit, lásku a i když jsme spolu ze začátku válčily a i když jsem tě občas uhodil, mrzelo mne to ale musel jsem abys měla přede mnou respekt ale věděl jsem že až jednou přijdeš na to kdo jsem už nikdy na tebe nevztáhnu ruku! Dělal jsem to vlastně jen proto abys se netrápila kdyby se mi něco stalo, proč by ses měla trápit kvůli člověku kterého si nenáviděla ale aby si mne zároveň milovala kdyby to dopadlo dobře. A doufám že mi odpustíš, vrátíme se ale já nebudu jen kamarád..."
Přistoupila k němu a jednu mu vrazila. Nechápal to, držel se za místo a nechápavě na ni hleděl. Ještě víc ho zmátlo když se na něj poté vrhla a políbila ho.
"To máš za to že jsi mne opustil ale chceš se vrátit. Jen, bojím se že když už si jednou odešel, odejdeš znovu. To bych už nepřežila!"
"Neodejdu, ne bez tebe! Díky tobě jsem poznal jaký člověk ze mne byl. Změnila si mne! Jen, zdá sem i že je to moc jednoduché. Takhle to nechodí!" strachoval se.
"Copak už jsme to neměli dost komplikované? Podle mne jsme si toho už prožily dost, nepřivolávej komplikace! Už ne!"
"Máš pravdu ale dovol mi něco udělat!"
"Jistě!" přikývla.
Sasuke k ní přistoupil a políbil jí. Vložil do toho polibku všechny své city, veškerou svou touhu, políbil ji jako by jí políbil poprvé. Vždyť vlastně ano..poprvé ji líbá jako on, Sasuke Uchiha!
"Miluji tě maličká!" zašeptal..
"I já tebe!" líbla ho na nos a usmála se na něj.
Přišla na to kdo se skrývá pod maskou, přišla na to kdo je to. Možná, vlastně určitě měla touhu mu ublížit, měla chuť odejít když přišla na to kdo to je. Ale věděla že by to nedokázala. Vždyť ona ho přes to všechno milovala, bůh ví co by se stalo kdyby to byl někdo jiný a ona jedno dne Sasukeho potkala. Dobře že to skončilo takto a on by to chtěl ještě komplikovat (to určitě dost na tom že mi dochází fantazie xDD). Bůh ví co se stane dál ale jedno už je teď jisté, muž pod maskou je, byl a bude její životní láska....už navždy...

***KONEC***

Vím že je to krátký a takoví o ničem ale o to bude ta příští delší a zajímavější ;)


Zac ve sprše

20. března 2009 v 19:32 | RocQ€rQ@ |  Zac Efron
Nedááám!!! *SLINT* xDD




Kapky

20. března 2009 v 19:08 | RocQ€rQ@ |  básničky o lásce a smrti přátelství atd....

Kapky

Renata Vindušková

První, druhá, třetí,
kapky k zemi letí.
Volní jako ptáci jsou,
oni dva se milujou.

Anděli bez křídel,
anděli strážný,
kdo je můj nepřítel?
Snad nejsem fádní?!

Ptáci a andělé letí si nahoru,
mi dva stojíme v pozoru.

Pátá, šestá, sedmá,
Proč není jen jedna?
Letí dolů, padají,
Tyhle sny se nezdají.

Miluj krátce ale věčně,
vždy na paměti měj.
Žádná píseň nezní věčně,
ty už tu svou dozpívej!

Osmá a devátá,
brzy spadne desátá.

Ty kapky jedné ženy,
ty kapky padají k zemi.

Proč vlastně na zem padají?
což jinou možnost nemají?

Slzy smutek značí,
úsměv máme radši.
kapky značí cit,
který máme mít.

Padají prudce,
padají dlouze.
Patří to k lásce?
milují vroucně?

Snad rány se zacelí,
kapky skončí na zemi.
Nemá jí mít rád,
on jí musí milovat!

Jedenáctá, dvanáctá,
k zemi letí třináctá.

Už skončí to brzy,
zachvíli dojdou jí slzy.

Moje úvahy-Sny, cíle, naděje

13. března 2009 v 21:05 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Leží na posteli a pláče. Proč po ní každý chce aby si zvolila? Proč chtějí aby měla cíl? Vše co má dělat musí mít cíl ale proč nemůže dělat něco co cíl nemá? Třeba počítat hvězdy. Nikdy se jich nikdo nedopočítal a přesto to lidé dělají. Ona má cíl. Má sen kterého by chtěla dosáhnout, jenže ten je vzdáleny na tisíce honů od ní a ona ho nedohoní protože je moc vzdálený. Může se o to pokusit, chce se o to pokusit ale okolnosti jí odrazují. V jejich třídě se jí lidé posmívají a shazují její pocity. Nikdo jí nikdy nepochopil. Ale jí to bylo jedno, ať se jí posmívají, ať si ubližují. Ona se nenechá zmanipulovat, vždy bude bojovat za své cíle ať si lidé říkají co chtějí. Přece se jich nezdá jen proto že se jí nějaká Andrea posmívá, že jí natáčí na pitomé video a rozposílá je po škole a nebo snad proto že jí mikrofon zkresluje hlas. Neznamená to že jednou tomu bude jinak. Všechno je možné když mi chceme. Všechno je možné když se nevzdáme své víry a touhy ve svůj sen. Jejím snem je vydat knihu, stát se slavnou spisovatelkou, scénatistkou a herečkou. Chtěla by tancovat, chtěla by změnit svět. Je mladá a neví že chtít změnit svět je naivní představa. Ba ne ona to ví. Jen ještě pořád věří v lidi. Každý má v jejích očí naději. Každý to má těžké i ta Andrea která jí pořád zesměšňuje a snaží se jí ponížit aby se jí smáli i ostatní. Každý chybuje, každý i ona. Každý má právo na šance a odpuštění. Každý má právo na lásku a štěstí. Ty to věci nám život spříjemňují protože nás potkávají i ty špatné chvíle. Třeba zrada, intriky, lži a pomluvy. Jsou tu tací lidé kteří plují po proudu a dělají vše jako ostatní aby se jim nezprotivily. Jsou tu ale i tací kterým je jedno co si myslí ostatní a jdou za svým. Těchto lidí je málo a proto si upřímně myslím že jsou to věčí frajeři než ti co nechtějí vykukovat z davu. Někdo by třeba chtěl ale nemá odvahu, bojí se. Někdo to dělá protože vidí jen tu svojí pravdu. Když se každý den dívá na televizi a vidí třeba takové hvězdy jako Zac Efron, Vanessa Hudgens, Jesse McCartney, Haliry Duff a další kteří dosáhly svému snu, v mysli se jí honí jen jedna myšlenka. Proč by ona nemohla? Vždyť takovích lidí to dokázalo ona může taky. Nemá sice příznivé podmínky ale záleží jen na člověku jak se popere s osudem. Miluje tanec, ten vlastní, miluje psaní, to svoje. Nikdy jí nikdo neříkal jak má tančit nebo jak psát tak proč jí někdo kritizuje? Ona se o to aspoň snaží! Snaží se umět tančit, vytvářet svůj styl. Někdo se dokáže jen posmívat ale nezkusí to. Ona to aspoň zkouší! Lidé by se měli zamyslet nad tím co je správné. Lžou, podvádějí a to za každou cenu. Někdy je prostě říct pravdu i za cenu ztráty. Nejhorší jsou výčitky. Ano opravdu i když jsou někdy neoprávněné. Každý si přece říká co by kdyby. Někdo ovšem svědomí nemá. Netrápí ho že posmíváním se a dalšími ohavnostmi lidem ubližuje. Nevadí mu to. Jde mu o to že on září, on je hvězda, jeho uznávají a někdo, někdo kdo si to ani nezaslouží je dalo a lidé se mu smějí. Kolikrát já už byla dole, možná proto už nebrečím, možná proto už je mi to jedno a jsem oproti urážkám a shazování imuní. Občas se bráním ale věčinou si toho nevšímám protože já, já mám svoje cíle, své sny a chci za ně bojovat a jít si za nimi. Když se tak dívám na ně, na Zaca Efrona a další, na jejich filmy, dodává mi to odvahu a sílu a právě proto by chtěla dělat to co mám nadevše ráda. Tancovat, hrát a možná i zpívat. Neříkám že mi to nějak extra jde ale možná jsou i horší a také se snaží. Tak proč bych já neměla? Jednou bych chtěla hrát v něčem jako High school Musical protože mi to dává tu sílu jít dál a nerozbrečet se a přesně to bych jednou chtěla. Dodávat lidem sílu aby si mohli plnit své sny. Každému se to povést nemusí, ani mne ale třeba se mi to povede a třeba jim taky. To nikdy nevíme. Každý by měl mít šanci to aspoň zkusit ale když budeme sedět s rukama v klíně nikdy tím nic nezískáme, ale ani neztratíme a to je možná argument proč někteří jen sedí a doufají. Jenže sny se neplní na počkání jak mávnutím kouzelného proutku. Tak to prostě nefunguje. Já ještě nic nedělám, to přiznávám, vlastně jo. Píšu povídky, básničky a jednou možná dopíšu i tu svou knížku. Budu se učit umět správně český pravopis a pak vytisknout a poslat své náměty někam a čekat na odpověď. Když to nepřijmou nic se neděje, zkusím to znovu, jinde a nebo s něčím jiným. Jednou se mi to přece povést musí? A to je to co by si měl člověk říkat pořád. Bez naděje totiž nemá cenu nic. Když se budete litovat a podceňovat nikdy nic nezkusíte a ještě si budete jednou vyčítat že jste prošvihli svou šanci. Dívka pláče protože se jí něco nepovedlo ale i přes to že teď pláče, i přes to, to jednou zkusí znovu a kdo ví třeba se jí to povede a místo slz bude skákat radostí a smát se. Život lidem přivádí mnohé překášky a úskalí ale dělá to snad i proto aby si lidé vážily toho co dokázali. Když totiž někomu, spadne něco jen tak, pro nic za nic do klína, je víc než jasné že si na to zvykne a stane se z něj něco jako Britnis Spiers ale POZOR ona se dokázala vzchopit, vidíte každý má šanci začít od znova. Někdo jí ale propásne a z toho se potom stane něco jako bulvární hvězda. Možná že to mu moc nepomáhá ale on si takovou cestu vybral. Jenže také je těžké rozeznat pravdu od lži. To je totiž účel bulváru proto by lidé nikdy neměli soudit podle toho co se píše ale podle toho co zažívají. Pro některé je ale svět celebrit nedosažitelný a proto věří každému bulvárnímu článku ač někde se píše to a někde ono a leckdy jsou to dvě úplně opačné věci a pokaždé to řekl nějaký "důvěryhodný" zdroj. Někdy uvažuji jestli to za ty pomluvy stojí ale jakmile se podívám na někoho jako je Lucie Vondráčková která v médiích je jen málokdy a věčinou to je něco hezkého, věřím že všichni nejsou zkažení. Ona dokázala to že i celebrity jako je ona dokáže být normálním člověkem. Je to další člověk který mi dává sílu, věřit v to že možná v příštím takovém to filmu jako HSM budu hrát já. Nebo k němu třeba napíši scénář. Všechno je možné, nikdo neví co ho čeká, kam ho osud zavede a proto by nikdo neměl přestat věřit že i pro něj přichystal osud něco dobrého! Někdy přece, i když se zdá být noc nekonečná, slunce vyjít musí a někdy když už je den neúnavný, musí vyjít měsíc...

Hvězdy...

11. března 2009 v 22:45 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta

Jedna, druhá, třetí,čtvrtá,pátá,šestá......
Máme misi. Je jasná noc a všichni už spí, jen já mám hlídku. Na obloze je tolik hvězd a já abych si zkrátila dlouhou chvíly, se je snažím spočítat. Jako tenkrát...
Byla jasná noc a ona ležela na zahradě a dívala se na nebe. Přišlo jí tak okouzlující.
"Tenten? Co tam děláš! Je pozdě měla by si jít spát zítra jdeš poprvé do akademie a jistě nechceš zaspat nebo být unavená!" promluvil k ní mužský hlas.
"Máš pravdu tati, ale nemohla jsem usnout, je tak krásný večer nemyslíš?" stále pozorovala nebe.
"Ano to je!" usmál se a lehl si vedle ní.
"Tati kolik je na obloze hvězd?" zajímalo se malé, roztomilé děvčátko s culíky.
"Nevím ale můžeme je zkusit spočítat co říkáš?"
"Ano!" Souhlasila a začala.
"Jedna"
"Dva"
"Tři"
"Čtyři"
"Pět"
"Šest"
"Sedm"
"Ne! Tu už sem počítala to byla trojka!" smála se.
"Oh promiň tak třeba támhle!"
"Která?" nechápala.
"Ta velká!" usmál se.
"Ale tati to je měsíc!" znovu se smála.
"Cože? Tohle že je měsíc? A jo tak to vidíš!" smál se s ní
"Pojď princezno! Půjdeme spát jo? Musíš být silná! Ty budeš ta nejkrásnější kunoichi kterou kdy Konoha měla a já jsem na tebe už teď pyšný a ať se stane cokoliv, vždycky budu!" políbil jí do vlasů, vzal jí do náručí a odnesl do pokoje.
"Nikdy tě nezklamu! Slibuji! Dobrou noc tati..."
"Dobrou princezno!"
Ať se stane cokoliv a také se stalo. Dali ji do týmu s ním, s tím nejdokonalejším klukem kterého snad Konoha má. Jenže to má malí háček, jestli že je s ním v týmu, nikdy nebude dobrá protože on bude vždy lepší a navíc, jedna dívka mezi třemi chlapci. Dá rozum že jí považují za slabou ale ona jim dokáže že slabá není. Je silná jako měsíc, on chrání ji a ona je. Jejich tým je spolu už šest let, šest! Šest let už miluje někoho kdo o jejich citech nemá ani tušení. Copak by ona? Slabá kunoichi z Konohy mohla vyznat lásku tak silnému chlapci který na sobě své city nedává znát. Ale třeba jednou, možná mu řekne o svých citech a kdo ví co bude dál?
"Jedna, druhá, třetí, čtvrtá..." třeba je dnes spočítá! Ba ne, už dávno to nebyla ta mála, naivní holčička, možná roztomilá a s culíky ano ale malá a naivní ne. Věděla že i kdyby chtěla sebevíc, nikdy nespočítá všechny hvězdy na nebi. Ale přesto se snaží a zkracuje si dlouhou chvíli. Za chvíli musí vzbudit Nejiho a vyměnit si s ním hlídku. Bude se ho moci dotknout a už jen při té představě se začervenala.
"Patnáctá, šestnáctá..." počítala dál.
"Co tu počítáš?" vyrušil jí známí chlapecký hlas.
"Počítám hvězdy!" usmála se tajemně aniž by se mu podívala do obličeje.
"Cože to? Přece si nemyslíš že bys je mohla někdy spočítat, to by si mohlo myslet jen malé naivní děcko!" řekl chladně.
"Tomu bys nerozuměl Neji, ne všechno co je nemožné je nesmyslné. Ano hvězdy spočítat nemohu, to vím moc dobře ale stejně. Má to něco do sebe. Říkáš malé naivní dítě? Copak já taková jsem?" konečně na něj pohlédla.
Vyvedla ho z míry. Nečekal že se na něco takového zeptá a už vůbec nečekal že mu bude odporovat, nikdy to neudělá tak proč dnes ale možná ho to i tak trochu potěšilo.
"N-ne to jsem nemyslel. Ale proč je tedy počítáš když se jich dopočítat nemůžeš?" nechápal.
"Ne všechno by mělo mít nějaký cíl. Třeba proto že to dělám z nudy a taky protože se mi vrací vzpomínka na mého otce!"
"Chybí ti?" tázal se a sedl si k ní.
"Ano a moc, měla jsem ho moc ráda. To on mi vždy zvedl náladu když jsem byla smutná. Byla jsem jeho princezna...To on mě učil počítat hvězdy. Počítaly jsme je spolu noc před mím prvním dnem v akademii. Počítali jsme je před mou první misí, před zkouškami. Prostě vždy když jsem nemohla usnout. A teď tu není a já je musím počítat sama. Ba ne, on mi tam zezhora pomáhá! Má věčí rozhled!" usmála se.
"Jestli chceš mohu ti pomoct!" nabídl se.
"Ale vždyť si ještě před chvílí říkal že..."
"Ano to jsem říkal jenže jsem změnil názor!" skočil jí do řeči.
"Můžu ti tedy pomoci?"
"Pokud chceš tak ano!" usmála se na něj.
Lehl si vedle ní a začal.
"Jedna"
"Druhá"
"Třetí"
"Čtvrtá"
"Pátá"
"Šestá"
"Sedmá"
"Osmá"
"Devátá"
"Desátá"
"Hele teď jedna padá, přej si honem něco!"
Tenten zavřela oči a ve své mysli vyslovila své přání. Neji ji pozoroval a musel se usmát. Působila na něj tak uklidňujícím dojmem. Její otec se nemýlil když ji nazval princeznou! Tento titul by pro ní byl naprosto vhodný. Naklonil se k ní a ještě když měla zavřené oči, ji políbil. Spíš se jen jemně otřel o její rty.
"Eh...N-Neji...eh?" nevěděla co má říct.
"Omlouvám se, nechtěl jsem to udělat, teda vlastně chtěl když já...zlobíš se?" ptal se se strachem v hlase.
"Ne to ne, já jen, netušila jsem že se přání plní tak rychle!" pohladila ho po tváři.
"Ach Tenten ale tohle nemůžeme, nemůžeme míchat..."
"Práci se soukromím, já vím!"
"Miluji tě Tenten!" řekl jako by mimochodem a samotného ho překvapilo s jakou samozřejmostí to řekl.
"Neji....já...já tebe taky!" objala ho a vtiskla mi něžný, vroucí polibek.
"Která hvězda se ti líbí nejvíce?"
"Támhleta!" ukázala.
"Která?" nechápal.
"Ta velká!"
"Ale Tenten, to je měsíc!"

***KONEC***

Zac a Vanessa>>takže je to pravda??

11. března 2009 v 15:52 | RocQ€rQ@ |  Vanessa Anne Hudgens
Zac Efron a Vanessa Hudgens SE CHYSTAJÍ NA SVATBU!!! Bude to plánovaná, intimní, a svatební obřad. Taky je plánován na září.
Zac a Vanessa hledali v tropických lokalitách, včetně Hawaii, pro svou podzimní svatbu. Jednou z několika příčin je právě tato: "Zac se svěřil Vanesse o své žádosti o její ruku a Vanessa řekla:" Ano. " .Jsou mladí, ale vědí, co dělají.
S návrhem přišel Zac. Oba jsou nadšeni ze svatby a také bude pro ni existovat zvláštní den.
Jejich šťastný den se bude odehrávat pravděpodobně na Havaji, kde bude svatba tvořená především z přátel a rodiny. A Vanessinina vysněná svatba bude na pláži..."
A já taky doufám že je to pravda! moc bych jim to přála!!

Zdroj: TADY

Sakura a Sasuke 15.díl-Zpátky mězi živými

10. března 2009 v 21:39 | RocQ€rQ@ |  Sakura a Sasuke

Všichni ještě spali když se v jednom mladém srdci zrodil život.
"Sasuke..." zašeptal jemný, něžný hlásek osoby která právě otevřela oči. Netušila kde je ani co tu dělá, proč řekla to jméno? Asi proto že se jí zdálo o tom dotyčném. Nikdo jí neodpověděl a proto zašeptala znovu.
"Sasuke..." zaznělo snad ještě tišeji a přesto to někdo zaslechl.
Dotyčný prudce otevřel oči, schíli trvalo než mu došlo kdo to mluví. Svůj pohled upřel na Sakuru. Nemohl tomu uvěřit.
"Sakuro?!" vykřikl.
"Sasuke..." opakovala.
"Sakuro, ty, ty žiješ! Sakuro bože můj, ty jsi se probudila! To snad ani není možný! Sakuro!" křičel a přitom jí objal.
"Kde to jsem Sasuke?" ptala se.
"V mém pokoji, trochu se nám to zvrtlo ale už je vše tak jak má být! Ani nevíš jak rád jsem že jsi zase mezi živými! Maličká! Už tě nikdy nepustím! Rozumíš? NIKDY!!" políbil jí do vlasů.
"Budeš muset pokud mě ovšem nechceš uškrtit!" řekla trochu přidušeně ale se smíchem.
"Promiň!" okamžitě jí pustil a taky se usmál.
"Ale tohle už mi nedělej rozumíš? Třikrát si málem zemřela a potom si vyspáváš jako kdyby se nechumelilo! Za tu dobu se stalo takovích věcí! Třeba Neji a Tenten jsou spolu no uvidíš sama! Hlavně že už jsi mezi námi!" usmál se na ni a pohladil jí po tváři.
"Sakuro, víš já jen, to co jsem ti řekl, tenkrát když jsi umírala..."
"Jestli tě to mrzí, chápu, byl jsi v citovém rozpoložení protože jsem umírala a pochopím když si to řekl jen proto abych měla pro co žít a zabralo to ži..." skočila mu do řeči.
"Ne Sakuro, tak jsem to nemyslel! Ba naopak! Myslel jsem to vážně a pořád myslím! Miluji tě Sakuro a už tě nikdy nechci ztratit!" taktéž ji skočil do řeči.
"Sasuke.." usmála se.
"Tak tohle je to co mi už strašně moc dlouho chybělo, myslím že snad šest let ne-li déle! Tvůj optimistický pohled a úsměv pro který bych byl schopný i zabít!"
"Ach Sasuke, je mi to všechno tak moc líto! Nic z toho se nemuselo stát kdybych své city k sobě netajila!" povzdychla si.
"Ne Sakuro, tohle začalo už dávno před tím. V den mého odchodu kdy jsem ti ublížil, ne vlastně ještě dřív! Kdyby Itachi nedal vyvraždit mé rodiče, nikdy bych neprahl po pomstě a nebyl tak uzavřený, nebyl bych tak chladný vůči tvým citům. Naštěstí máme možnost začít odznova, rozumíš? Máme šanci udělat za vším tlustou čáru a začít od znova!" jemně jí vrátil zbloudilý pramen vlasů za uchu, poté vzal její obličej do svích dlaní a vpíjel se do ní pohledem. Kdyby neležela dozajista by se jí podlomila kolena. Pod jeho detekem málem roztávala a co teprve když se k ní naklonil a vtiskl jí jemný ale hladoví polibek. Tak dlouho po tomhle toužil, myslel si že už nikdy neucítí třešňovou chuť jejích rtů. Malí tlak jí donutil otevřít ústa aby jí on mohl proklouznout svým jazykem do jejích úst a pohrát si s jejím. Nemohla tomu uvěřit. Konečně! Konečně! Konečně má to co chtěla, snad už to bude dobré.
"Sasuke?" promluvila když se od sebe za chvíli odpojily aby nabrali kyslík.
"Ano?"
"Jsem ráda že si tu!" usmála se a objala ho.
V tu chvíli někdo vešel do pokoje.
"Ahoj Sasuke nesu ti ty výs....eh Sakuro?"
"Ahoj Hino!" usmála se na ní.
"Sakuro to snad ani není možný! Ty, ty jsi vzhůru! No konečně! Už jsem se bála že to do termínu porodu nestihneš!" usmála se tajemně.
"Termínu porodu? Eh? Ne počkej, to jako že ty a Naruto? Hino!" vypískla.
Hinata přikývla a už se hnala k Sakuře aby jí mohla obejmout.
Sasuke radši vyklidil pole a šel dolů kde už seděli Tenten, Neji a Naruto.
"Ahoj ve spolek!" pozdravil je a sedl si k nim.
"Co tu děláš? Neměl by si být u Sakury? Co kdyby za ní přišla Waness a jelikož zjistila že nemá injekce, pokusila by se jí třeba zaškrtit mmm?" vylítl na něj Naruto.
"Za prvé Naruto se uklidni, za druhé si pako a za třetí je u ní Hinata. Sakura se totiž už probrala!" usmál se na něj a vzal si snídani.
"Cože? A to říkáš tak klidně a až teď?" nepolevil ze svého tónu.
"Bože Naruto, probudila se před chvílí ale měli byste za ní jít, myslím že by vás ráda viděla!"
"Jdeme!" zavelel Naruto a opravdu se všichni zvedli a šli k němu do pokoje.
"Sakuro!" zakřičeli všichni na jednou.
"Ahoj lidi!" věnovala jim vřelí úsměv.
"Tak co jak pak se cítíš novopečený skoro tatínku?" zašklebila se na Naruta.
"Skvěle! A ujišťuji tě že to bude to nejlepší dítě tady v Konoze!" zazubil se.
"Jestli bude po tobě no tak to potěš koště! Máme se tedy na co těšit! Být tebou Hinato, nechala bych Naruta aby k němu v noci vztával, ona ho to nadšení z hyperaktivního dítěte přejde!" smála se.
"Vtipný! A jak se máš ty mrtvolo?" vrátil jí i s úroky
"Mrtvolo?" hodila po něm polštář a trefila se.
"Konečně je zpátky naše stará dobrá Sakura! Snad už na vždy!"
"A co vy dva? Tenten, Neji mmm? Slyšela jsem že jste se konečně dali dohromady!"
"Ano konečně jsem si uvědomil že tuhle princeznu miluji!" objal Tenten a přitáhl si jí k sobě.
"To je dobře!" zhodnotila Sakura.
"Co se to tu děje?" do místnosti vtrhla Waness.
"Ahoj Waness Sakura se konečně probrala!" vysvětlila jí Tenten se škodolibým úsměvem.
"Cože? Ale jak to?" křičela.
"Co je to za fůrii?"
"Cože? Já ti dám fůrii! Ty jedna mrcho nikdy ses neměla probudit!" křičela jako smyslů zbavená a chtěla se na ní vrhnout. Naštěstí se tam včas objevila Tsunade i s poicií.
"Zatkněte jí!" křičela.
"Co? Proč? Já nic neudělala! Nechte mě! Slyšíte? Pusťte mě!" snažila se jim vysmeknout ale marně, drželi jí pevně a nehodlali pustit.
"Toho budeš litovat Sasuke a ty taky Sakuro! Jestli si myslíte že vám to projde tak to nikdy! Nikdy!" křičela když jí odváděli.
"Kdo to byl?" nechápala Sakura.
"Ale, jedna taková, povím ti to večer jo! Teď si ještě odpočiň a od zítřka bude všechno jako dřív!"
"Tedy skoro všechno!" opravil se jakmile spatřil její pohled. Oba se rozesmáli.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Doufám že se vám to líbilo a že mi odpustíte chyby xDD hold já a gramatika kamarádi nejsme mno xD navíc jsem dislektik bo jak se to píše ae tak snažim se xDD aspoň to oceňte komentářem xDD pár písmen vám přece nic neudělá! to nebolí xDD

Virtuální Konoha

10. března 2009 v 18:11 | RocQ€rQ@ |  moje kecy
Ahooj lidičky! Takže vy co máte rádi Naruto mám pro vás super správu!! Já a moje kámošeka Kozumi Michiyo jsme založily virtuální Konohu. Asi si teď říkáte a co já jako s tím že?...jednoduchý jako facka! od vás se očekává že se k nám přihlásíte jako její členové xDD mno doufám že to rádi uděláte víc informací najdete právě na našem novém společném blogu>> www.zivot-v-konoze.blog.cz budeme se na vás těšit!!!
Vaše Rockerka

Déšť...

9. března 2009 v 15:31 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta

Bylo temná noc...noc kdy jen měsíc ozařuje lidem jejich cesty. Pršelo....Byl to ten déšť ve kterém se odrážely lidské slzy....Ano pršelo protože jedna dívka právě plakala. Proč vlastně plakala? Vždy je to ten samí důvod...kvůli němu..klukovi kterého milovala ale on si všímal vždy jen její nejlepší kamarádky...Přesto svou kamarádku neobviňovala...nemohla za to že ji miloval a ona jeho ne..Ona milovala někoho jiného...každý má právo na štěstí, tak proč ne ona?
Další slza se dotkla země. Vyskočila oknem ven a běžela pryč. Pryč od všeho co jí tížilo. Konečně se cítila volná. Studené dešťové kapky, do kterých narážela, jí chladily obličej. Déšť se mísil s jejími slzami a ona měla pocit jako by se právě zbavila veškerých svých problémů...svých trápení....Rozpustila si vlasy a nechala je zmoknout. Nevadilo jí to..proč by mělo? Nikdo jí nevidí a i kdyby..mohlo jí to být jedno...
Podívala se na nebe...byla jasná noc, byla jasná i přes to, že pršelo. Svítil měsíc...Ozařoval její postavu...Byla krásná ale jemu to nestačilo..byla nenápadná...vždy když s ní mluvil, zčervenala a nebo omdlela a při nejlepším oboje najednou....Ale on miloval jen Sakuru která milovala Sasukeho...Jednou..možná jednou se to změní...možná jednou budou věci tak jako být mají....teď to jsou ještě děti ale jednou...jednou vyrostou a budou dospělí....teď má ještě právo na to, se červenat ale za pár let už ne..bude muset být silná...kdo ví co se stane? Kolik takovích to večerů ještě prožije? Kdo ví, kam jí osud zavede?

***O PÁR LET POZDĚJI***

Bylo temná noc...noc kdy jen měsíc ozařuje lidem jejich cesty. Pršelo....Byl to ten déšť ve kterém se odrážely lidské slzy....Počkat...tohle už tu jednou bylo....Ano, i tentokrát pršelo ale nebylo to pro to, že někdo plakal..nebylo to pro to, že by dívka plakala...už totiž neměla žádné slzy...plakala tak dlouho, až o veškeré své slzy přišla..a to kvůli němu..odešel ale prý se vrátil..ten kterého milovala se vrátil...prý se změnil...a ona? Taky se změnila? A nebo to byla pořád ta samá Hinata?....ta nesmělá a bojácná?...NE.....i ona se změnila...byla teď silnější...už se nečervenala...už se nezakoktávala...ale pořád běhala po deštných nocích venku...měla ten bezstarostný pocit který jí zbavoval pomyšlení na její trápení...proč by se měla trápit?...život je moc krátký na to aby se užírala v depresích...tohle bylo daleko lepší...bosé nohy se jí bořily do trávy mokré od deště...možná právě někdo pláče...třeba Tenten...nemá to teď s Nejim lehké a nebo Sakura...Sasuke odešel na misi, týkající se jeho bratra..bála se že už ho neuvidí i když jí slíbil že se vrátí...nebo Temeri a možná Ino nebo někdo jiný...každý na to má právo a to mu nikdo vzít nemůže...Ona to dělala taky dokud si neřekla dost...jenže teď je tu zpět a bůh ví co bude dál...Opět si rozpustila vlasy a nechala větru ať si s nimi pohrává...
Vítr...nespoutaný živel který si smí dělat co chce...kéž by byla větrem...kéž by si mohla hrát s vlasy toho kterého miluje...kéž by byla ohněm...spálila by všechno zlé, co ho čekalo...kéž by byla voda...mohla by být jeho slzami, jenže to by znamenalo, že by s ním byla, když by byl smutný a nemohla ho utěšit...a to by jí, trhalo srdce...kéž by mohla být vzduchem který dýchá..kéž by mohla být měsícem...ten vidí vše...vše zlé i dobré...mohla by ho pozorovat jak spí...kéž by byla s ním...ne jako jeden ze živlů ale jako ona sama...toužila po tom už od svých dvanácti let...teď je jí osmnáct a stále čeká...čeká na něho...velice zkrásněla...ale to on prý také...bude vše jako dřív?...to ona nechtěla...chtěla aby to bylo jiné..aby si jí všiml...
"Hinato?" zazněl hlas za jejími zády.
Jmenovaná se otočila a spatřila o hlavu vyššího kluka s blonďatými vlasy a veselými modrými kukadly...byl tak...tak stejný a přitom jiný...byl dospělejší...Právě měla možnost, dívat se mu do očí a jen mírně zčervenala...nechápala to..ona už se přece nečervenala vůbec!
"Na-Naruto..." vykoktala...
Co to? Ona už přece nekoktala! Jak to že v jeho přítomnosti se stala zase tou nevinnou, malou, bojácnou, červenající se holčičku?
"Wow, změnila jsi se..." vydechl ze sebe...
"To ty taky...z muž-mužněl jsi!" zachraptěla..
"Jak je to dlouho co jsme se mi dva neviděli?...rok? Nebo dva?" přemýšlel...
"Tři roky a pět měsíců..." opravila ho.
"Ty jsi to pomatuješ?" podivil se s úsměvem a podrbal se ve vlasech.
Nezmohla se na nic..jen na malé pokývnutí...
"Vidíš..pořád jsi tě pomatuju, jako malou holku co se červenala a omdlévala když jsem byl na blízku...a teď...nic...těšil jsem se na to..." mrkl na ní...
"Změnilo se toho hodně Naruto...už nejsem ta malá holčička fanaticky z blázněná do te..." zarazila se...málem se prozradila..
"Do koho?" vyzvídal.
"Do nikoho!" odbyla ho.
"A máš teď někoho?"
naruhina.jpg naruhina picture by luchia113

Podívala se do země a zavrtěla hlavou...Tak moc by mu chtěla říct že celou dobu, tu čekala na něj..jenže jí zradil hlas..bála se...bála se odmítnutí...už nechtěla trpět kvůli němu..už ne..smířila se samotou ale stále čekala...
"To se divím..taková krásná holka...nemít holku..nevím, nevím!" pousmál se...
Hinata zavřela oči...tohle přesně nechtěla slyšet...po tváři jí stekla slza...dívala se pořád do země..
"Ty máš přítelkyni?" dostala ze sebe a snažila se aby nepoznal tu bolest...
Na nebi se objevil blesk a někde v dálce zahřmělo..
"Ano...a mám jí moc rád..." přikývl..
Další a další slzy dopadaly na zem...
"Tak to ti přeju.." jakmile to dořekla, podlomily se jí nohy a ona padla Narutovi k nohám..seděla před ním a plakala...
"Stalo se něco?" nechápal její slzy..
"Ne...nic se nestalo...!" zalhala.
Naruto si k ní klekl a objal jí...Nechápala proč to udělal..asi kamarádské gesto...vždyť on má přítelkyni tak proč by ho měla zajímat jako něco víc než kamarádka? Nasála jeho vůni...voněl tak krásně...takovou vůni mohl mít jen jeden jediný člověk na zemi...on..ten nejkrásnější a nejdokonalejší kluk na celém světě...má i dokonalou vůni...
Náhle ucítila jak jí někdo ty slzy setřel...Podívala se mu do očí...viděla v nich bolest...pochopení a....lásku? Ne to je blbost on má přece přítelkyni...opět sklonila hlavu...Naruto jí ale chytil za bradu a zvedl jí obličej aby se na něj dívala...
"Miluji tě Hinato...uvědomil jsem si to před pár dny, když jsem se vrátil sem do Konohy, potkal jsem tu staré přátelé ale tebe ne..chyběla jsi mi tu..neuměl jsem si to vysvětlit ale Konoha bez tebe byla prázdná a opuštěná...chtěl..musel jsem tě vidět...neplakej...trhá mi to srdce!" pohladil jí volnou rukou po vlasech.
"Al-ale..co ta tvá přítelkyně?" nechápala...
"To byl takovej malej klam abych si něco ověřil...promiň mi to...co?...au...no tak..jau..jau..holka ty už nejen neomdlíváš ale taky máš celkem velkou sílu..jaaaaau? Ne jako, počkej to byla podpásovka...no počkej ty něco zažiješ!" Strhl jí pod sebe a upevnil jí svíma rukama její...
"Teď už mi neutečeš..a ani neublížíš!" usmál se...naklonil se k ní a políbil jí...jeho rty se otřely o ty její...jakmile ochutnal sladkost těch rtů už se od ní nikdy nechtěl odtrhnout...byli jako návyková látka...věděl že bez jejích polibků už nikdy nebude moct žít...miloval jí a chtěl jí to dát najevo...Hinata pootevřela ústa protože chtěla něco namítnout ale on jí nenechal...něžně jí políbil a ona mu polibek oplatila...
Přestalo pršet...lidé přestali plakat...z malé louky nedaleko Konohy byl slyšet křik a smích...a nejen tam ale i v Konoze...Sasuke se vrátil a Sakura mu zdělila radostnou novinu o rozšíření klanu...Tenten s Neji byli zase jeden z nejšťastnějších párů v Konoze, už ani Temeri a Ino neplakali...přestalo pršet a ráno místo mraků vykouklo na svět slunko...ta velká hvězda co střídá měsíc a prosvěcuje, na rozdíl od něj, lidem den...Teď už mohli být šťastní, teď už jim v tom nikdo a nic nebránil..teď už to mohlo být tak, jak to být má...

***KONEC***