Písnička pro lepší den:
Marek Ztracený - Léto 95


Nové:

Dramione:

Nové • • > > Navzdory všemu < < • • Nové



UPOZORNĚNÍ!!
NEZAPISUJU SE DO TŘÍDĚNÍ SB ;-)

Tento prostor je pozorován... :D


Narozeniny blogu: 31.8.07

Tichá prosba 2. díl od Koizumi for me

22. srpna 2009 v 0:10 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta
Druhý dílek povídky kterou pro mě sepisuje Koizumi je na světě a stojí za přečtení!

Znovu jsem se probudila, až když mě Sasuke opatrně ukládal do postele.
"Sasuke?" zamumlala jsem a ospale zamrkala.
"Moc ses nevyspala, co?" uchechtnul se.
"Musím se jít umýt," zabručela jsem, posadila se a chvíli zírala do blba. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a postavila se (se Sasukeho pomocí, protože se mi trochu motala kebule).
"Je to nutný? Dobře, asi je," ustoupil, když jsem po něm vrhla nevrlý pohled. "Kde máš věci na spaní."
Podívala jsem se na svou tašku. Jak to, že jsem si ještě nevybalila?
"Vyndáš si to sama?" zeptal se.
Koukala jsem na něj a vůbec jsem nechápala, nevnímala. No co, pořád jsem se neprobrala!
"Tak asi ne," zamumlal, posadil mě na postel, přešel k mojí tašce a začal se v ní přehrabovat. Pozorovala jsem ho a docela mě pobavilo, když jsem viděla, jak náhle zčervenal a rychle z rukou pustil mou podprsenku. Pak konečně vytáhnul moje zelenomodré pyžamo.
"Ještě ručník," připomněla jsem mu.
Zapátral a vyhrabal bílou osušku. Pak mi zase pomohl na nohy a opatrně mě dostrkal až ke koupelně (druhé dveře nalevo od mého pokoje).
"To už zvládneš sama, ne?" mrknul na mě.
Přikývla jsem. "Díky."
"Za málo," usmál se a zamířil do svého (a Karinina) pokoje. "Dobrou noc, Sakuro."
"Dobrou, Sasuke," zavolala jsem za ním a vlezla do koupelny.
Zamkla jsem za sebou, rychle ze sebe všechno shodila a vklouzla do sprchy pod teplou vodu. Že s sebou nemám kartáček a pastu na zuby jsem si uvědomila, až když jsem se převlékla do pyžama. No co, tak si pro ně dojdu, pomyslela jsem si a odhopsala k sobě do pokoje. Zahrabala jsem v tašce, našla, co jsem hledala, a zase jsem se vydala do koupelny. Stiskla jsem kliku a... a nic. Bylo zamčeno.
"No bezva," zabručela jsem otráveně a svezla se na zem na měkký smetanový koberec.
Čekala jsem skoro čtvrt hodiny a málem jsem za tu dobu usnula, ale konečně jsem uslyšela rachotit klíč v zámku a rychle jsem se postavila.
Otevřely se dveře, mně spadla čelist a zůstala jsem zírat na polonahého Sasukeho. Bylo to ještě horší než přes den, když tady rázoval jen v džínech. Teď na sobě měl jen ručník a já stoprocentně věděla, že to už opravdu je úplně všechno.
"S-Sakuro?" vykoktal. "Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi šla přede mnou."
Omluvně jsem se pousmála a snažila se mu moc nedívat od brady dolů.
"Zapomněla jsem si kartáček a pastu," zamumlala jsem a proklouzla kolem něj do koupelny.
A já šikula to samozřejmě nemohla udělat obratně, aniž by se něco stalo. Zadrhla jsem o okraj jeho ručníku - přísahám, že omylem - a ten mu sklouznul o pár centimetrů níž.
"Dávej pozor," napomenul mě s hravými jiskřičkami v očích.
"Promiň," hlesla jsem zahanbeně a radši si honem začla čistit zuby.
"V pohodě, přeci to bylo omylem... nebo ne?"
Část pasty jsem vyprskla na zrcadlo a zbytkem se málem udusila.
"Jasně že to bylo omylem!" prohlásila jsem, když jsem zase byla schopná mluvit.
"Jen aby!" zasmál se a odkráčel pryč.
"To mě hluboce urazilo!" zakřičela jsem za ním a konečně si vyčistila zuby.
Druhý den ráno jsem se vzbudila ještě před svítáním. Docela mě nakrklo, když jsem už prostě nedokázala usnout, takže jsem se po půlhodině převalování zvedla a seběhla dolů do přízemí. Našla jsem si hezky červené jablko a opatrně, abych náhodou někoho nevzbudila, jsem vyklouzla ven na terasu.
Byla ještě tma, ale daleko na obzoru už se začal objevovat tenounký proužek světla. Posadila jsem se na nejvyšší schod, opřela se o zábradlí a zakousla se do jablka. Bylo opravdu sladké.
"Nemůžeš spát?" ozvalo se za mnou.
Přikývla jsem. "A ty, Sasuke?"
"Taky," řekl, přisedl si ke mně a pohlédl na pomalinku vycházející slunce.
"Karin mluví ze spaní?"
"Tak nějak. Akorát bych nepoužil slovo mluví."
Rozesmála jsem se a on po chvíli taky. Pak se do mě opřel slabý větřík a já se proti své vůli zachvěla.
"Zase ti je zima?" zeptal se Sasuke a pobaveně zakroutil hlavou, když jsem se začervenala. "Ty se nepoučíš, viď?"
"Dojdu si pro mikču," řekla jsem.
"Fakt se nepoučíš," zamumlal pro sebe. "Moje náruč je ti stále otevřená."
Podívala jsem se na něj. Měl na sobě černé kalhoty a rozepnutou bílou košili. Při pomyšlení, že bych se měla přitisknout na jeho nahou, vypracovanou hruď, jsem se zase zachvěla. Ovšem Sasuke si logicky myslel, že je to ze zimy. Povzdychnul si, zvednul se a když jsem se k tomu neměla já, udělal to on - prostě si ke mě zezadu sednul, ruce mi obmotal kolem břicha a přitisknul si mě k sobě.
Zase mě zachvátilo jeho voňavé teplo a nezmohla jsem se na protesty.
"Co by asi řekla Karin, kdyby nás takhle viděla..." hlesla jsem a pozorovala přitom východ slunce.
"Jsme přátelé," odpověděl Sasuke.
"Jo, ale vysvětli to zrovna jí."
Tlumeně se mi zasmál do vlasů, potom ale na hodnou chvíli zavládlo ticho.
"Sasuke?" oslovila jsem ho váhavě. "Opravdu... opravdu si myslíš, že láska je blbost?"
"Proč se mě na to ptáš?"
"No, já jen že Hinata říkala, že si to myslíš."
"Nemluvila pravdu. Aspoň z velké části. Pro spoustu lidí je láska opravdu důležitá, já jen tvrdím, že zrovna pro mě nic neznamená."
"Aha."
Když řekl, že nemluvila pravdu, svitla ve mně jakási naděje, že bychom mohli být opravdu dobří přátelé, ale po jeho dalších slovech se zase vytratila. Nakonec přeci jen bude ten - s prominutím - hajzl, před kterým mě Hinata varovala.
"Nad čím přemýšlíš?" vytrhl mě z uvažování.
"Jestli se někdy změníš," odpověděla jsem celkem popravdě.
"A proč bych se měl měnit?"
"No... víš co, neřeš to, prostě to nech plavat. Žádnej takovej rozhovor jsme nevedli, neexistuje."
"Moje paměť mi říká něco jiného."
"Fajn. Tak se předem omlouvám, že tě praštím do hlavy, abys zapomněl."
Tiše se rozesmál a já si oddechla, jak jsem z toho vybruslila.
"Podívej se na to," vybídla jsem ho pro jistotu, aby už neměl možnost se k tomu rozhovoru vrátit, a ukázala na šířící se světlo. "To je nádhera."
"Hm... to je. Ale západy jsou hezčí."
Usmála jsem se, i když to samozřejmě nemohl vidět. "Jo, v tom máš pravdu."
Ještě dlouho jsme tak seděli a i když už začlo být teplo, pořád mě držel v náruči.
"Jé, nazdar, vy dva!" vyrušila nás kolem sedmé Tenten.
"Ahojky, Ten!" oplatila jsem jí vřelý pozdrav, rychle jsem se vyškrábala na nohy (takže jsem se taky dostala ze Sasukeho objetí) a usmála se na ni.
"Co že jste tu tak brzo ráno a spolu?" vyzvídala hned.
"Karin mluví ze spaní a já nemohla spát."
Usmála se. "Pomůžeš mi připravit snídani?"
"Jasně, ráda! Ale... vždyť všichni ostatní ještě spí."
"Tak je když tak vzbudíme," pokrčila rameny a vyrazila do kuchyně.
Tenten je opravdu nadaná kuchařka, všichni už jen čekáme, až si otevře vlastní restauraci. A i když vynechám to, že skvěle vaří, pořád ještě je úžasná holka, jedna z mých nejlepších kamarádek. Řekla bych, že skoro ani nejde nemít ji v oblibě.
"Tak co hodláš udělat dneska?" zeptala jsem se brunetky, která zatím nadšeně pobíhala po kuchyni. Vaření nebrala jako něco potřebného, byla to její zábava, její záliba.
"Jen lívance," odpověděla vesele.
Její jen lívance ale byly trochu komplikovanější, než jsem si myslela. Udělala k tomu ještě hafo ovocných koktejlů, takže jestli to všechno vypijeme, celkem (jako všichni dohromady) v sobě budeme muset mít víc než deset litrů mlíka.
"Dík za pomoc, Sakuro," zašvitořila potom Tenten a usmála se. Rozená optimistka.
"Vždyť jsi skoro všechno udělala sama!" zasmála jsem se. "Půjdu probudit naše ospalce."
"Půjdu taky," ozval se Sasuke. "Nepotřebuju, abys mi ještě vyčítala, že jsi díky Karin ohluchla hned takhle po ránu."
Tak to ti vyčítat nebudu nikdy, hošánku, hluchá už skoro jsem, pomyslela jsem si hořce, ale přikývla jsem a vyběhla po schodech nahoru - se Sasukem a i Tenten v patách.
"Vzbudím Nejiho," řekla pak moje kamarádka a zmizela v jejich pokoji.
"Karin," hlásil Sasuke a napodobil ji.
"A na mě zbude Naruto s Hin," zamumlala jsem pro sebe a zamířila k jejich pokoji.
Zaklepala jsem a když se nic neozvalo, vstoupila jsem dovnitř. Oba ještě spali (díkybohu, že na sobě měli oblečení). Chvilku jsem přemýšlela, jak je vzbudit...
"Budíček!" zakřičela jsem nakonec a Naruto vyskočil z postele.
"Co se děje?!" zeptal se, než se stačil vzpamatovat. "Haha, moc vtipný," zašklebil se, když jsem při pohledu na něj buchla smíchy (nemůžu za to, že měl vlasy tak vtipně přeležený).
"Už je snídaně," oznámila jsem jim.
Jakmile jsem se zmínila o jídle, Naruto byl jako vyměněný. Vystrčil mě z pokoje a ani ne za minutu z něj vylítnul už oblečený.
"Neměla by ses taky převlíknout?"
"No jo," plácla jsem se do čela a rozeběhla se k sobě. "Dík, Naru!"
Konečně jsem si vybalila a oblékla si přitom džínovou mini a tmavě modré tílko. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si udělám něco s vlasy, ale nakonec jsem je nechala rozpuštěné.
Když jsem zase vystoupila na chodbu, ze svého pokoje akorát vylezla i Hin. Zamávala jsem na ni a společně jsme vyrazily na snídani (Naruto to už asi nevydržel a šel sám napřed).
Byla opravdu úžasná, i když Karin přitom pořád žvatlala něco o tom, že to určitě má spoustu kalorií, že bude tlustá a podobné kecy. Pěkně mi to (a nejen mně) lezlo na nervy.
"Opravdu v tom musí být hrozně tuku," stěžovala si zrovna. "Příště musíte udělat něco jiného, tohle není dobré pro mou dietu."
Ale to už mě opravdu rozčílilo. Naservíruje se jí skvělý jídlo přímo před nos a paní důležité se to nelíbí?! Tak to teda ne!
Už jsem se nadechla, ale Sasuke zareagoval pohotověji.
"Karin, jestli se ti to nelíbí, příště si vař sama!" osopil se na ni a pak se usmál na Tenten a na mě. "Mimochodem, skvělý jídlo, holky!"
"Dík!" poděkovaly jsme obě svorně, zatímco Karin se tvářila, jako by se na místě chtěla rozplynout (nebo aspoň zmenšit na tisícinu milimetru).
"A já už mám plán na dnešek," zapojil se Neji a zazubil se. "Výlet k jezeru! Plavky povinné."
A sakra! S naslouchátkem do vody nemůžu, takže tohle bude trochu problém.
Naštěstí jistá... čistě ženská záležitost mi poskytla nečekanou výmluvu.
To je asi poprvé, kdy jsem ráda, že jsem to dostala, pomyslela jsem si.
Nicméně převlékla jsem se do džínových minikraťásků, tílko jsem vynechala úplně a místo podprsenky si vzala vrchní díl plavek - bíločerveně proužkovaných.
Do tašky jsem si místo ručníku dala knížku a když jsme došli k jezeru (bylo v lese a věděli jsme o něm vlastně jen my), našla jsem si pohodlné místečko u velkého dubu na břehu, sedla si k němu a zády se opřela o kmen. Chvíli jsem pozorovala ostatní - vyváděli jako malé děti (teda hlavně Naruto) a Karin pištěla, jak je ta voda studená -, ale pak jsem vyhrabala knížku a začetla se do ní.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale najednou přede mnou stála právě Karin.
"Dej od Sasukeho ruce pryč!" vyjela na mě.
"Cože?!"
"Myslíš si, že jsem úplně blbá a nevšimla jsem si, jak se na něj díváš?!"
Všichni náš "rozhovor" slyšeli a všimla jsem si, že všeho nechali a jen na nás zírali.
"Takže ho nech na pokoji," pokračovala dál Karin. "Je totiž můj!"
"Karin," postavila jsem se a podívala se na ni. "Měla bys zajít do nemocnice a poptat se, jestli jim tam náhodou nepřebejvaj nějaký mozky. A jen tak mimochodem - asi jsi omylem nešáhla po voděodolné řasence. Jo a támhleto, co tam plave, to je tvoje vycpávka, nebo ne? Jestli ne, zajímalo by mě, kam se poděla."
Karin zrudla až ke kořínkům vlasů a radši rychle odkráčela pryč hledat svou ztracenou vycpávku. Doprovázel ji přitom smích všech přítomných.
Spokojená sama se sebou jsem se zase posadila, uvelebila se u kmenu, ale ke čtení jsem se nedostala.
"Pojď do vody," ozval se Sasuke najednou stojící přede mnou a přitom mě trochu pocákal.
Pokrčila jsem rameny a omluvně se usmála. "Nemůžu."
"A proč ne?"
"Už nejsem dítě," napověděla jsem mu.
Ještě chvíli na mě civěl, ale nakonec mu to docvaklo (a zrudly mu tváře).
"Aha," zamumlal a sednul si vedle mě. "Ale vždyť si můžeš vzít to... no, jak se to jmenuje..."
"Myslíš tampon?" přerušila jsem ho a když zase zčervenal (což jsem brala jako ano), pokračovala jsem. "No to bych sice mohla, ale... já nevím, prostě se mi to moc nezamlouvá, radši si něco přečtu."
Ještě štěstí, že žádnej kluk (aspoň jsem žádnýho takovýho ještě nepotkala) se na tohle téma nebaví rád, takže i tahle praštěná výmluva se Sasukemu celkem zamlouvala.
"Hm... mám tu zůstat s tebou?"
"To bys opravdu udělal?" zajíkla jsem se.
"No jasně! A mám to brát jako ano?"
"Ne! Klidně běž blbnout s ostatníma, nudil by ses tu."
"Zůstanu tu," prohlásil.
To je ale umanutej člověk, pomyslela jsem si a usmála se. Jako já.
Podívala jsem se na něj. Zdálo se mi, že má ramena trochu červenější, než by měla být, tak jsem po jednom opatrně, jemně přejela prstem. Sasuke okamžitě ucuknul.
"Ty ses spálil!" vyjekla jsem nevěřícně, dokonce to vyznělo i trochu pobaveně (nemohla jsem si pomoct). "Jak se ti to proboha povedlo, vždyť sluníčko ještě ani pořádně nesvítí!"
"To už včera," zabručel.
"A jak to, že si toho Karin nevšimla? Vždyť spolu spíte v jedný posteli!"
Pokrčil rameny a pousmál se na mě. Rychle jsem z tašky vyhrabala opalovací krém.
"Počkej, to není nutný!" snažil se mě zastavit. Chudáček, ještě mě skoro vůbec nezná.
"Seď, ani se nehni!" rozkázala jsem, vymáčkla mu trochu krému na ramena a začla ho roztírat.
"Další věc, kterou by měla dělat Karin a ne já," usmála jsem se po chvíli.
"Ta se asi ještě snaží najít tu svou vycpávku," ušklíbl se Sasuke a oba jsme se rozesmáli. Karin z jezera (stále hledající vycpávku) po nás vrhla vražedný pohled (teda hlavně po mně) a zase se vrátila ke své původní činnosti.
"Stejně nechápu, proč se s ní pořád zahazuješ," povzdychla jsem si, když jsem mu domazala spálená ramena... a záda... a ruce... a břicho a hruď...
Pokrčil rameny a zazubil se.
"Ukaž mi ještě ten obličej," vybídla jsem ho radši.
Otočil se na mě a já mu začla mazat i jeho tvář, usilovně se přitom vyhýbajíc očnímu kontaktu. Nemůžu za to, to on má fakt okouzlující oči. Nervózně a s ruměnci na tvářích jsem tedy těkala po místech, které jsem mu mazala, ale moje snaha byla překažena právě Sasukem. Jemně mě vzal za bradu a zvednul mi obličej tak, že jsem se chtě nechtě ponořila do jeho onyxů. A potápěla jsem se stále dál a dál, čekala jsem, že už narazím na dno, ale pořád jsem pokračovala dál, neuměla jsem plavat, takže jsem se ani nemohla dostat zpět na hladinu, uhnout očima...
Sakra nebyl ode mě před chvílí dál? pomyslela jsem si najednou. A neměl ve tváři jiný výraz? Ježkovy zraky, proč se na mě tak dívá?
A pak se rozlehl Narutův hlas. "Sasuke, Sakuro! Půjdete taky do vody?"
A já se probrala. A stejně tak i Sasuke.
"Promiň, nemůžu," zavolala jsem.
"A já jí dělám společnost," přidal se Sasuke.
"Neštvi mě a padej za nima!"
"Neštvi mě a sklapni!"
Zamračila jsem se na něj, hodila krém zpět do tašky a uraženě se zadívala do knížky.
"Promiň," omluvil se po chvilce. "Nechceš radši zajet do města?"
Zamyslela jsem se. Pár věcí bych si potřebovala koupit, takže vyjížďka do města by se celkem hodila.
"Ale jo," přikývla jsem a zase zaklapla knížku. "Pojedeš taky?"
"No jasně!" souhlasil a zavolal to na ostatní. "Kdo jinej by pak řídil motorku?"
"M-Motorku?"
"Potřebuju ji trochu provětrat, pojedem na ní."
"Cože?! A jak to, že já o tom nevím?"
Pokrčil rameny, zazubil se, ale dál v klidu pokračoval v chůzi.
"A-Ale co Karin?" pokusila jsem se.
"Co sem pořád pleteš tu Karin?" Neušlo mi, že už zněl trochu naštvaně. "To si už ani nemůžu se svou kamarádkou vyjet do města? Navíc Karin motorky nesnáší."
"Dobře, dobře, vždyť už mlčím."
Takže za chvíli jsem se u sebe v pokoji zase převlékala (do dlouhých džínů a nějakého toho trika) a seběhla ke garáži (do které se vešla dvě auta a jedna motorka).
"Chytej!" zavolal na mě Sasuke a hodil mi jednu přilbu.
"Bože, chceš mě zabít?!" vykřikla jsem, když jsem helmu na poslední chvíli zachytila - od mého obličeje ji dělily jen takové tři centimetry.
"Hups," zamumlal Sasuke.
"Hups?! Málem mě zabiješ a řekneš hups?!"
"Tak promiň, no. A fakt chceš jet jen v tomhle?"
"Sorry, ale kožený bundy nevedu."
"Můžu ti dát svoji. Mám dvě a jedna - ta starší - mi už je malá, ale stejně jsem si ji vzal sebou. Myslím, že tobě by byla tak akorát."
A než jsem se stačila nadát, zmizel, během minuty se vrátil s černou koženou bundou a podal mi ji. Sice mi byla asi o číslo o dvě větší, ale celkem to šlo, takže jsem si nasadila přilbu a sedla si na motorku za Sasukeho.
"Jela jsi na tom někdy?" zeptal se mě.
"Ne-e." Hlas se mi třásl už teď, měla jsem strach.
Změnil tón na vlídný a já věděla, i když jsem mu do tváře neviděla, že se usmívá. "Neboj se, nic to není. Pojedu pomaleji než normálně. A pevně se mě drž!"
Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo, a zavřela oči. Nechtěla jsem to vidět, v mysli se mi vybavovaly všechny zprávy o nehodách na těhletěch strojích a já už se viděla rozmašírovaná na kousky.
Sasuke nastartoval a vyjeli jsme. Na můj vkus moc rychle.
"Zpomal, sakra, zpomal!" křičela jsem jak smyslů zbavená.
Vždycky mě poslechl a trochu zpomalil, ale mně to nikdy nestačilo.
"Sakuro, jestli pojedu ještě pomaleji, předjedou nás šneci," upozornil mě jednou. "Nehledě na to, že vypadáme jak idioti."
Otevřela jsem oči (doteď jsem je totiž měla zavřené) a konečně si uvědomila, že opravdu jedeme hodně pomalu (aspoň oproti jiným motorkářům).
"Dobře, tak..." nadechla jsem se, "tak tedy jeď normálně, nějak to přežiju."
Nemusela jsem to opakovat dvakrát, okamžitě zrychlil. Ještě nějakou dobu jsem se opravdu bála, vyčítala si, že jsem na to vůbec vlezla, ale pak ze mě strach najednou opadl. Sasuke řídil perfektně, neměla jsem vůbec žádný důvod, proč se bát. A po chvilce jsem si to dokonce začla užívat.
Bylo to jiné než jízda autem (i když autům pořád dávám přednost a asi i pořád budu), ale svým vlastním způsobem stejně kouzelné. Nevím, jak bych to popsala *pozn.a.: možná proto, že na motorce jsem v životě nejela XD*, ale cítila jsem se přitom... volná.
Pak přišla na řadu první zastávka - benzínka.
Seskočila jsem na zem a sundala si helmu. Pravděpodobně jsem nadšením přímo zářila.
"Co je, už jsi dlouho nekřičela?" ušklíbl se Sasuke, než se na mě otočil. "Nebo se ti to líbilo?"
"Bylo to skvělý! Cítila jsem se tak..."
"Volná, nespoutaná?"
"Přesně! Karin ani neví, o co přichází!"
Usmál se na mě.
"Hele, skočím si něco koupit, jo?" oznámila jsem mu.
"Dobře," přikývnul. "Počkám na tebe na parkovišti."
Ale to už jsem běžela dovnitř. Koupila jsem si několik časopisů (ve městě se chci stavit jen pro zeleninu pro Tenten) a žvýkačky a už jsem zase pádila ven, s přilbou v podpaží. Okamžitě jsem zamířila k menšímu parkovišti, ale zastavil mě rozhovor skupinky kluků. Všimla jsem si, jak na mě zíraj, pravděpodobně taky nepočítali s tím, že umím odezírat ze rtů, takže se začli bavit na můj účet.
"Mrkej, ta je dobrá!" říkal jeden.
"No fakt, přímo výstavní kousek!" přizvukoval další. "Mrkej na ty nohy! Nebo ten zadek!"
Jo, tak to asi vezmu jinudy, pomyslela jsem si.
"Hej, kotě!" zavolal na mě ten první.
Nebo taky ne, zakabonila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a rázně vykročila najít Sasukeho, co nejlépe přitom ignorujíc pokřikování té bandy blbounů. Ale zastoupili mi cestu.
"Kampak jdeš, kotě?" zeptal se jeden, který předtím ani jednou nepromluvil.
"Na parkoviště," odpověděla jsem popravdě. "Hledám... přítele." Dobře, tak tohle už tak pravdivé nebylo, vlastně vůbec - teda podle toho, jak si to člověk vyloží a momentálně jsem to fakt nemyslela jako pouhého kamaráda.
"Takže pusa je zadaná?" ušklíbl se další.
"Jo," rozlehl se Sasukeho hlas. "Máš s tím snad problém?"
Opíral se o svou motorku, přilbu měl pověšenou na řídítkách (respektivě na jednom) a ve tváři měl výraz, se kterým vypadal opravdu nebezpečně a hrozivě. Takový... nenávistný, vražedný, jako bych opravdu byla jeho holka a on se mě snažil chránit a ti kluci ho svým chováním ke mně fakt namíchli.
Ten je fakt dobrej herec, napadlo mě.
Ale pak jsem si všimla, že partička těch kluků se na něj stále dívá nedůvěřivě, podezřívavě, takže jsem se k Sasukemu rozeběhla a rychle, než jsem si stihla uvědomit, co dělám, než Sasuke stihnul zareagovat a než jsem se stihla zastavit, jsem ho políbila. Jenom krátce, téměř okamžitě jsem se od něj zase odtrhla, přísahám!
Majetnicky si mě k sobě přitisknul, upřel na ty kluky ještě vražednější a nenávistnější pohled a to je zřejmě konečně přesvědčilo.
"Tak to sorry, kámo," prohlásil ten první (zřejmě jejich "boss") a rychle se vypařili.
"Díky bohu," oddychla jsem si. "Jinak... taky díky, Sasuke, bezva výkon, byl by z tebe skvělej herec! A za ten polibek se omlouvám, zmatkovala jsem a chtěla jsem, aby tamti co nejrychleji zmizeli."
"Ne, to je v pohodě, nemáš zač," usmál se na mě a pustil mě ze svého sevření. "A aspoň už vím, že tě samotnou nebudu moct pustit ani nakoupit, aniž by ses přitom dostala do průšvihu."
I přes to, že to myslel jako vtip, jsem se urazila a nepromluvila s ním celé... čtyři minuty. No co? Jsem ráda, že jsem vydržela aspoň to.

"Koupila jsi všechno?"
"Jo, jo, na nic jsem nezapomněla," ujistila jsem svou kamarádku. "Doufám."
"Dobrý, je tam všechno," usmála se po chvíli, když si překontrolovala obsah tašky, a letěla vařit oběd.
"To jsem ráda," zavolala jsem za ní a odběhla hledat Sasukeho. Zapomněla jsem ho poprosit, případně si od něj vynutit slib, že nikomu neřekne o tom, co se stalo.
Nikde jsem ho neviděla, takže jsem zamířila rovnou k němu do pokoje. Jaké bylo překvapení, když jsem ho našla v posteli s Karin (naštěstí oba dva ještě víceméně oblečené - Sasukeho více, Karin méně)!
"Och, pardon, přijdu později," vykoktala jsem celá rudá. "Pokračujte." A rychle se zdejchla.
Ale to, že za mnou Uchiha po chviličce přišel, mi napovědělo, že skončili tam, kde jsem je přerušila.
"Co jsi potřebovala?" zeptal se a mile se usmál.
"Jen jsem tě chtěla poprosit, abys o... tamtom před nikým nemluvil. Hlavně před Hin ne!"
"Tak to se neboj. Myslím, že Karin by to taky moc nepotěšilo."
"Když už mluvíme o Karin - moc se omlouvám, že jsem vás vyrušila."
"To je v poho," mávnul rukou a usmál se. "Stejně jsem na to neměl náladu."
"Nechci se tě dotknout, ale nevypadals tak."
"Karin už mě začíná trochu nudit, asi to s ní brzo skončím," prohlásil a pak se prostě zvednul a odešel.
Ještě dlouho jsem zírala na dveře a snažila se zpracovat to, co právě řeknul. Vzpomněla jsem si, jak mi Hin říkala, že holky jsou pro něj jen zábava a musela jsem jí dát za pravdu. Ale jsme jen kamarádi a dál to řešit nehodlám. Takovýhle problémy patřej holkám, který jsou tak pitomý a vlezou s ním do postele!
Docela by mě zajímalo, jak se přes to přenese Karin, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Doufám, že mě Sasuke varuje předem, až se s ní bude chtít rozejít, abych mohla zdrhnout dostatečně daleko. I když to by měl evakuovat všechny obyvatele lesu, aby si ho později neodchytli ochránci přírody.
Karin Sasukeho přímo zbožňovala, to nešlo přehlédnout, ale asi si nebyla vědoma toho, že i ona pro něj je pouhou hračkou do postele, jen jednou z jistě dlouhé řady.
Kdybych byla na jejím místě, asi bych to nepřežila. Kdyby mi po takové době (byli spolu víc než dva měsíce, což - podle Hin - na Sasukeho bylo opravdu, opravdu dlouho) řekl, že to pro něj nic neznamenalo, že se mnou jen zaháněl nudu...
Zavrtěla jsem hlavou, abych nad tím přestala uvažovat, a raději jsem seběhla ven na zahradu a zapovídala se s Hinatou. Snažily jsme se společně nějak snížit počet možných univerzit, na které jsme mohly nastoupit, ale moc nám to nešlo, takže jsme nakonec skončily u tradičního tématu - kluci.
"A když o tom tak mluvíme, co jsi dělala se Sasukem ve městě?"
"Kupovala Tenten zeleninu," odpověděla jsem a usmála se. "Neboj, se Sasukem jsme jen kamarádi. A tak to taky zůstane. Potřebuju najít někoho, kdo by mě měl opravdu rád, někoho, pro koho je láska důležitá. A to Sasuke opravdu není."
A pak se to stalo. Trochu jsem otočila tvář směrem k domu a uviděla jsem ho. Tvářil se, jako by ho někdo kopnul, zranil. Ale než jsem se stačila vzpamatovat, zase nasadil svůj obvykl výraz, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.
"Čau holky, co řešíte?" přišel až k nám.
Hinata do něj zabodla pohled á la okamžitě zmiz! a pak od něj zase odvrátila tvář. Zazubil se na mě a zase odešel.

A tak nějak to šlo skoro celý první týden. Snažila jsem se najít další výmluvu, proč se nekoupu, ale napadala mě jedna horší než druhá.
A další věc, která mě trápila, byl Sasuke. Mluvil a usmíval se na mě méně než předtím. Ale sám říkal, že je to pravda, že pro něj je láska blbost, no ne?
Povzdychla jsem si, zavřela oči a hlavu si položila na kolena. Byl už večer, seděla jsem na svém balkónu a pozorovala rozzářený západ slunce.
"Přemýšlíš?" vyrušil mě jeho nezaměnitelný hlas.
"Hm..." zabručela jsem a dál zírala na oblohu. "Tady je to perfektní."
"Jo, já vím," souhlasil a sednul si za mě. "Když jsem chtěl nad něčím nerušeně uvažovat, vždycky jsem šel právě sem."
Usmála jsem se. "Jsme úplně rozdílní a přitom stejní."
Pak jsem ucítila, jak mě zatáhl za vlasy. Ne surově nebo jak to dělají malé děti, když chtějí druhému způsobit bolest, ale opatrně a jemně vzal všechny pramenů mých vlasů do rukou (měla jsem je v culíku, takže to nebylo tak těžké).
"Vanilka," zamumlal.
"Cože?" nechápala jsem.
"Voníš po vanilce. Už jsem si toho všimnul dřív, ale snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost."
"A proč?"
"Miluju vanilku."
S těmi slovy moje vlasy zase pustil, takže mě zašimraly na krku a zádech, které moje zelené tílko nahoře vlastně vůbec nezakrývalo. Přesunul se vedle mě a taky se zadíval na zapadající slunce.
"Já mám radši čokoládu," zamumlala jsem.
Slunce už mi přišlo nezajímavé, teď mě zaujal Sasuke (zase jen v džínech). V té naoranžovělé záři vypadal ještě lépe než normálně, tak nějak nadpřirozeně.
A když se na mě otočil a já se setkala s jeho očima... skoro se mi zastavilo srdce.
Kdy jsem takhle zblbla, no tak, lidi, řekněte! Už jsem nedokázala pochopit ani své vlastní chování a pocity. Jednou je to tak, podruhé zase jinak. Bože, co se to se mnou děje?
Usmál se na mě a se mnou se zatočil svět.
"Sasuke..." zašeptala jsem.
Vůbec jsem netušila, co dělám, najednou jsem klečela přímo proti němu a rukou jsem mu lehce přejížděla po tváři, prsty jsem se dostala až do vlasů. Jeho oči mě úplně uchvátily, nedokázala jsem se kontrolovat.
Ani jsem si nevšimla, že jsem se k němu přiblížila natolik, že nás od sebe dělily jen centimetry. Jemně mě chytnul za předloktí ruky, kterou jsem měla položenou na jeho lícní kosti, a mně se zachvěly rty.
"Sasuke..."

>>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hitomi Hitomi | Web | 22. srpna 2009 v 12:38 | Reagovat

Ahojte, na blogu už jsem zveřejnila třetí díl povídky Friends Forever.
http://kristynka94.blog.cz/0908/friends-forever-part-3
A gomenasai, že je tak hrozný :( Příště snad bude lepší -_-''

2 ♥_♥dAnD[i]SeEk♥_♥ tve sbeenko ♥_♥dAnD[i]SeEk♥_♥ tve sbeenko | Web | 22. srpna 2009 v 13:27 | Reagovat

Super!!!!!!!hlavne tamto "Miluju vanilku."tak to me dostalo:)janevedela ze sasuke ma rad vanilku xD jo tak me dej treba sasusaku a mas u me diplomek za sb:)tak si ho vyzvedni!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama