Písnička pro lepší den:
Marek Ztracený - Léto 95


Nové:

Dramione:

Nové • • > > Navzdory všemu < < • • Nové



UPOZORNĚNÍ!!
NEZAPISUJU SE DO TŘÍDĚNÍ SB ;-)

Tento prostor je pozorován... :D


Narozeniny blogu: 31.8.07

Návštěva

4. října 2009 v 2:15 | RocQ€rQ@ |  Povídky na Naruta
Nová jednorázovka....třekla bych že snad trochu zmatená...no aspoň mě to tak přijde...hlavně ty přechody no ale to je na vás...hlavně....je tam spoooooooooustu chyb a tím spoustu myslím opravdu spoustu..neměla jsem čas ani náladu to opravovat....v tuhle hodinu xDD...A teď jdu spát..dobrou :-)


Návštěva


Dívala se na něj jak spí. Jeho krásný neklidný obličej, všechno vypadalo jinak než přes den. Byl ustaraný, poslední dobou až nezdravě moc. Ale ona nevěděla co ho trápí, mohla jen hádat. Byla jeho kamarádka, chtěla mu život usnadnit, už jen proto že ho milovala. Toužila se dotknout té tvářet, pohladit jeho vlasy ale nemohla. Nebo ano? Byl na dosah ruky, ale kdyby jí přistihl, byla by tak zranitelná.Přesto to toužila udělat a taky že udělala. Dotkla se jeho hedvábné tváře a zlehka mu přejela palcem po líčku. Vyděšeně uskočila když se jeho oči otevřeli.

Jenže to není začátek! Začalo to tady:

"Sakura-chan? Co to děláš? Jsi tady na návštěvě! Tohle nemusíš dělat!" hleděl na ní uhlový pár očí toho nejkásnějšího kluka, ustaraně na ní hleděl. Nevěděla proč je smutný a ustaraný ale chtěla mu pomoci, vidět ho smát se!
"Dělám to ráda Sasuke-kun! Já ráda vařím, jsem zvyklá z domu pro otce, tedy byla jsem! A navíc, ty toho máš až dost!" pousmála se.
"Nemusíš to dělat.." hlesl znovu, "..uvařil bych si sám!"
"Jo to znám, umíš akorát vajíčka na tři způsobi! Na tvrdo, volské oko a míchaná! Ne, udělám ti pořádné jídlo! Stejně už je to hotové!" byla to pravda, už nandavala polévku.
"Děkuji ti, jsi moc hodná!" pousmál se smutně, posadil se a poté, když mu jídlo naservírovala, se dal do jedení.

A tak to bylo se vším! Kdykoliv něco říkala, vymlouval jí to, jenže ona si nedala říct. Vždycky se pak usmál ale tak neupřímě, na půl pusy, byl smutný, a den ode dne víc. Bála se zeptat, cítila ze něj jistou zodpovědnost. Tak moc ho toužila podpořit ale jak? Nevěděla co by mohla udělat a tak mu aspoň pomáhala s domácností.

"Co to zase děláš?" pohlédl na ní když žehlila jeho košile.
"Co bys řekl že bych mohla dělat s žehličkou na žehlícím prkně?" usmála se na něj.
"Vím že se opakuju ale ty mě neposloucháš! Nemusíš to dělat!"
"Máš pravdu!" odpověděla a on na ní pohlédl s nadějí v očích.
"Opakuješ se!" dodala a on zase pohasl.

A tomu ona narozuměla.Cokoliv udělala ho rozesmutnilo ještě víc. Mrzelo jí to. Dělala něco špatně? Snažila se dělat všechno jak nejlépe uměla. Nebyla dokonalá ale snažila se zdokonalovat, vždycky když jí něco nešlo tak se vztekala jako malé dítě ale on jí nikdy neviděl až jednou.

Zrovna se chystala prát. Jenže pračka se rozhodla že jí nebude poslouchat a čím víc se snažila, tím víc byla rozčílená.
"Kurci! No tak ale už! To není možný!" křičela zoufale.
Do koupelny se přiřítil Sasuke celý vyděšený a když jí zahlédl měl v očích otázku kterou vyslovil nahlas.
"Proč do té pračky kopeš?" povytáhl obočí.
Sakura se sesunula k zemi.
"Neposlouchá mě.." špitla smutně a trochu rozzlobeně, pochopila jak se právě teď chovala, dětinsky.

A tenkrát se to stalo. Poprvé od doby co je tu! Ale nebylo by lepší kdyby se to nestalo? Možná! Kdo ví? Možná že právě tehdy se stalo i to že její city opět vzpláli. Opět se jí rozbušilo srdce a ona pocítila jaké to je, opět se ztrácet v jeho očích, být nervózní z jeho přítomnosti. Věděla že teď bude dělat všechno zmateně a nešikovně když bude nablízku.

Smál se! Tiše se hihňal a i když by to možná mohla brát jako porážku, ona na něj jen udiveně zhlédla. Opravdu se smál! Nechápala to, vždycky když se jí něco povedlo, byl smutný ale jakmile se jí něco nedaří, smál se. Rozesmála ho! Srdce jí divoce bušilo, z ničeho niccse jí dalo do pohybu jen když slyšela jeho melodický hlas smát se. Byla zmatená ze všeho co se tu odehrávalo ale byla ráda že ho slyšela. Vyskočila na nohy a jednala tak jak jí poručilo srdce. Vrhla se na něj a objala ho, byla tak šťastná že se smál.
"Ty se směješ!" vykřikla šťastně jako dítě co dostalo bonbón.
"Oh, promiň!" omluvila se rychle, jakmile se odtrhla jelikož jí došlo co právě dělá a ve tváři měla rumělec.
"Ano, já se...... smál.." řekl jako v mrkotách, jako by byl daleko a odešel.
Sakura za ním hleděla a tentokrát posmutněla ona. Chtěla vědět co ho trápí.
Dny utíkali. A oni dva spolu komunikovali čím dál méně. Jako by tam ani jeden nebyli. Sakura z toho byla utrápená ale víc jí sužoval pohled do jeho utrápených, smutných, onyxových očí. Znala Sasukeho od mala, ještě když byli ninjové, než začali žít normálním životem, ale nikdy neviděla jeho oči tak smutné. Většinou byli chladné a nepřístupné. Pak si matně vzpomínala na to že odešel a ona s Narutem, klukem kterého neviděla strašně dlouho, s kamarádem který si vzal její nejlepší kamarádku Hinatu a kteří jsou stále ninjové. Doslechla se že se Narutovi splnily oba sny. Měl krásné děti a stal se šestým hokage! Aspoň někdo je šťastný, ho hledali. Párkrát se setkali ale nebylo to příjemné shledání, nic na co by musela urputně vzpomínat. A pak se z ničeho nic vrátil, nejprve chtěl zničit Konohu ale pak zabil jen Danza a bojoval s Narutem. Byla to sázka, prohraje, vrátí se do Konohy, vyhraje zničí ji. Nakonec se opravdu vrátil, i když souboj dopadl nerozhodně. Jenže oni dva se moc nevídali. Sakura už nebyla v teamu 7. Pracovala v nemocnici ale pak, pak se rozhodla odejít a začít jinde, odznova, v jiném světě a zanedlouho tu byl i Sasuke. Potkali se náhodou. Ale tenkrát nebyli jeho oči utrápené, byli zamyšlené. Nikdy, vážně nikdy, ho neviděla takto.
A pak se to stalo...

Bylo už hrozně moc pozdě, a Sasuke se stále nevracel. Venku byl strašlivý liják a Sakura trnula hrůzou kde je. Jestli je v pořádku nebo se mu něco stalo. Chodila po místnosti a když konečně zachrastily klíče v zámku, rozeběhla se do chodby a hleděla na dveře. K její úlěvě to byl Sasuke ale byl celý promočený a z obočí mu stékal pramíněk krve který byl rozmazaný vodou.
"Bože!" vypískla a vrhla se na něj. Neobjala ho ale začala mu bušit pěstmi do hrudi. Nevadilo jí že byl mokrý.
"Víš jak si mě vyděsil? Tohle už mi nedělej!" prosila zoufale.
Sasuke stál nepohnutě jako socha a jeho pohled byl utrápenější než kdykoliv před tím.
"Ššššš!" snažil se jí uklidnit a díky tomu ji také sevřel v jeho ocelové náruči.
"Měla jsem hrozný strach! Kde si byl? A proč ti teče krev?" mumlala do jeho mokrého kabátu, přesto byla dobře slyšet.
"Všechno ti povím, ale nejdřív se trochu usuším a ty taky, zmáčel jsem tě..." řekl omluvným tónem.
"To je jedno, hlavně že už jsi tady!" znovu ho objala a nebyla si jistá jestli doopravdy slyšela jeho zoufalé povzechnutí ale nehodlala to zkoumat.
Když se převlékla a Sasuke se stále koupal, vyndala lékárničku a uvařila oboum horkou čokoládu.
Vyšel z koupelný jen v dolním díle pyžama, takových teplácích, a bůh ví jestli to někdy vršek mělo! Nicméně jí chvilku trval než se z pohledu na jeho vypracovanou, opálenou pleť, pokteré stékaly potůčky vody, vzpamatovala.
"Nastydneš! Řekla pak a jelikož se otočila, nemohla vidět jeho pobavený úšklebek.
"Posaď se na gauč, ošetřím ti tu ránu!" řekla poté.
V ruce nesla tři věci. Sama nevěděla jak je možné že se jí to padařilo nevysypat. Nesla dva hrnky s čokoládou a lékarničkou. Vše položila na stůl a poté se dala do ošetřování. Pomalu mu dezinfikovala ránu tamponem.
"Tak?" vybídla ho.
"Měl jsem nehodu!" hlesl opět ustaraně.
"Nehodu? Naboural si? Co se stalo?" vyplašeně na něho pohlédla a poté mu zalepila ránu.
"Ne tak docela. Nenaboural jsem já ale on do mě. Než jsem se stačil vzpamatovat ujel."
"Ale proč si přišel tak pozdě?" nechápala.
"No nejprve jsem se zdržel v práci! Musel jsem pomoci mé kolegyni která je unás nová a teprve se zaučuje..."
Sakura trochu ztuhla ale snažila se na sobě nedat znát žárlivost ani jiné smutné pocity. Její oči jí ale prozradily. Všiml si toho ale nic neříkal.
"A poté, jsem naboural..."
"No ale, proč si celý mokrý?" nechápala.
"Protože mi auto nechtělo naskočit a tak jsem zavolal odtahovku a poté jsem šel domů..."
"Aha..." hlesla a napila se čokolády.
"Sasuke-kun..." řekla poté ale svůj zrak upírala stále na stůl.
"Ano?" pohlédl na ní.
"Celou dobu co jsem tady, jsi utrápený a smutný. Děje se něco? Udělala jsem něco špatně? Nechceš abych tu byla? Řekni a já odejdu, řekni a já přestanu. Jen mi prosím řekni co se děje. Jestli ti vadí moje přítomnost, nebo tě.....otravuji," ani netušil jak pro ní bylo těžké to vyslovit, postřehl její zaváhání nad výběrem slov, "Řekni a já ti zmizím z života..." dořekla.
"Co to povídáš? To je nesmysl!" vrtěl hlavou.
"Tak proč si tedy..."
"Je pozdě, měli bychom jít spát. Jsem unavený, dobrou Sakuro!" dopil čokoládu a rychle odešel.

To bylo poprvé co opět brečela. Specifokováno, po dlouhé době. Její slzy se řinuly do polštáře a vsakovaly se do něj. Tenkrát si byla víc než jistá že je tu nevítaná a že by měla odejít. Rozhodla se. Hned ráno odejde...

Plakala do polštáře, viděl jí. Původně se jí chtěl omluvit ale ona plakala. Kvůli němu! Opět kvůli němu plakala a on se za to nenáviděl.
Chtěl odejít, jenže nedával pozor a zakopl.
Okamžitě byla na nohou a běžela k místu kde slyšela hluk. Sasuke seděl na zemi a mnul si nohu.
"Sasuke-kun... hlesla, popotáhla a utřela si oči.
"Sakura-chan..." zachraptěl.
Běžela k němu, chtěla mu pomoci ale jakmile se dotkla jeho kůže, byla ledová. Vyděsilo jí to, okamžitě přestala přemýšlet nad pomocí a sáhla mu na čelo.
"Bože Sasuke-kun! Ty celý hoříš!" vyděsila se a pomohla mu na nohy. Dovedla ho do pokoje, nakázala mu ležet a udělala mu heřmánkový čaj který mu donesla i s prášky.
"Zítra nikam nepůjdeš!" rozhodla.

Celý týden se o něho starala, opečovávala ho a nehnula se od něj ani nakrok. Většinou si v jeho pokoji četla ale seděla tam na křesle kdyby cokoliv potřeboval, spala tam i když jí říkal že to není nutné.
Byla noc a ona už neměla co napráci. Cítila únavu ale nadařilo se jí usnout, posadila se na židly k postely a pozorovala ho nikdy si toho nevšimla, až teď...
Dívala se na něj jak spí. Jeho krásný neklidný obličej, všechno vypadalo jinak než přes den. Byl ustaraný, poslední dobou až nezdravě moc. Ale ona nevěděla co ho trápí, mohla jen hádat. Byla jeho kamarádka, chtěla mu život usnadnit, už jen proto že ho milovala. Toužila se dotknout té tvářet, pohladit jeho vlasy ale nemohla. Nebo ano? Byl na dosah ruky, ale kdyby jí přistihl, byla by tak zranitelná.Přesto to toužila udělat a taky že udělala. Dotkla se jeho hedvábné tváře a zlehka mu přejela palcem po líčku. Vyděšeně uskočila když se jeho oči otevřeli. Uskočila s takovou vervou že se židle převrátila a ona spadla.
"Sakuro!" vyjekl. To bylo poprvé kdy jí řekl pouze Sakuro.
Přiskočil k ní a pozoroval jí s vyděšením v očích.
"Jsi v pořádku?" ptal se neklidně.
"Ano...." mluvila tiše a oči měla zavřené.
"Nechci ti přidělávit starosti..." špitla a poté nevěděla o světě.


*Současnost>>Sakuřin pohled

Probudila jsem se v pokoji který mi byl známý ale přesto nebyl můj. Někdo mě pevně držel v náruči a dýchal mi na krk. Nevěděla jsem co se stalo, všechno jsem měla tak trochu v mlze, jediné co jsem věděla bylo že se potřebuji protáhnout a také jsem to udělala, ovšem jen tak jak mi to možnosti dovolili. Probudilo ho to, cítila jsem jak se pohnul a tak jsem se opět schoulila.
"Tak už ses mi probrala?" promluvil hlas za mnou.
Projelo mnou zachvění jakmile jsem ucítila jeho dech na mém krku.
"Je ti zima?" vysvětlil si to po svém a z poloviny měl i pravdu, přejel mi mráz po zádech ale se zimou neměl nic společného.
"Ne-e.." zakoktala jsem se.
Otočila jsem se k němu čelem a asi ho tím i překvapila.
"Moc si toho nepamatuji! Co se stalo?" pohlédla jsem na něj a byla jsem překvapena jak blízko jsme vedle sebe.
"Podej mi ruku!" pobídl mě a nastavil svou.
"Proč?" Nechápala jsem.
"Pokusíme se ti obživit paměť!" vysvětlil a vzal si jí sám.
Mé prsty se dotkly jeho tváře a on zavřel oči. Ale nebylo to jako když spal, vypadalo to skoro jako... jako by ho můj dotek vzrušil!!
No jasně! Dotyk! Já ho pohladila a on se probral a pak, jsem spadla ze židle.
Rozšířily se mi oči.
"Už sis vzpoměla?" prodce své oči otevřel a hleděl přímo do mých.
"A-ano.." špitla jsem nervózně a on se usmál, mé prsty stále na jeho tváři.
Náhle jsem ucítila něčí ruku na mém pase a bylo mi víc než jasné že moje není! Sasuke mne pevně chytil a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji. Poté pustil mou ruku a sám pohladil on mě.
"Jsi krásná.." zašeptal poté.
"C-cože?"
"Jsi tak strašně roztomilá když se snažíš mě rozesmát, když se snažíš být lepší a lepší. Když se zlobíš, když spíš, když pláčeš, když si smutná nebo starostlivá! Jsi stále roztomilá! Strašně mě to všechno mrzí víš. Choval jsem se divně a v ten den deště, dokonce i hrubě ale věř mi že jsem k tomu měl důvod. Ach Sakuro, nemohl jsem se dívat jak jsi se o mě starala, když jsem věděl jaký jsem na tebe býval já.."
"To už je ale pryč..." namítla jsem.
"Ano já vím ale jde o princip. Teprve poté co jsem tě vyděl se o mě starat, uklízet po mě, vařit mi, žehlit, pochopil jsem jak moc jsi se změnila a poté mi došlo ještě něco, ty jsi taková byla vždycky, starostlivá, obětavá, optimistická, jen já jsem tě považoval za osobu která brzdí mé počínání v Konoze. Ty ani nevíš za kolik věcí jsem ti dával vinnu. Strašně mě to mrzelo! A zlobil jsem se sám na sebe, za to že jsem to dělal a taky že jsem dovolil aby ses mi znovu dostala do života.
Začal jsem dělat chyby v práci, byl jsem nepozorný a myslel jsem na tebe. A to mě strašně štvalo protože jsem ti tenkrát, když jsem tě nechal na té kamenné lavičce, strašně moc ublížil a já se s tím nemohl vyrovnat. Nikdy bych to sám sobě nepřiznal, ale vždycky když jsem uviděl ty tvé optimisticky zelené oči, spatřil jsem v nich obraz tebe na té lavičce...
Chtěl jsem ty neznámé city, veškeré city, spálit a být zase tím bezstarostným klukem, který si nepustí jen tak nikoho do života. O to víc mě štvalo že jsi se do něj dostala tak snadno! Prostě jsi jednou prošla dveřmi a byla jsi tu!
Myslel jsem že když tě podvedu, i když by to vlastně ani nebyla nevěra, vždyť jsme spolu nikdy nic neměli a ty jsi ani neprojevila žádné známky toho že by si do mě byla zamilovaná. Ten den jak jsem přišel pozdě, chtěl jsem tomu všemu udělat přítrž, chtěl jsem se vyspat s tou novou holkou od nás na oddělení. Nebo nechtěl, já ani nevím proč jsem jí nabídl pomoc asi vědomí že když ti ublížím, odejdeš a necháš mě být, všechno se vrátí do normálu ale pak, v ten moment kdy jsem tu ženu políbil jsem viděl tebe, tvé smaragdové oči plné slz. Viděl jsem tě jako malou holku co nechtěla abych odešel a vyznala mi své city. Ptal jsem se sám sebe jestli by to bylo stejné a prostě jsem to nemohl dovolit. Najednou jsem nechtěl abys odešla. Protože kdybych si tě nechal utéct, strádal bych, to mi bylo víc jasné než cokoliv jiného. Nemohl jsem tě zase zklamat! Ne potom co jsi pro mě dělala! Normálně jsem od té holky utekl a jel jsem domů, potom už to znáš...a když jsem přišel domů a ty jsi se na mě vrhla, cítil jsem takový příjemný pocit že jsem to neudělal a tenkrát jsem si poprvé přiznal že tě miluji..." hleděl mi do očí, celou dobu, bez mrknutí to ze sebe vychrlil až jsem oněměla v úžasu.
"Já...Sasuke....nevím co na to říct!" mé oči těkali do místnosti ale jakmile jsem pohlédla do jeho očí, okamžitě jsem naša správná slova.
"Taky tě Miluji, Sasuke..." vyslovila jsem ta dvě slůvka, kter vyjadřovali city, které jsem v sobě potlačovala ačkoliv, pravdou bylo že to co cítím, se nedalo vyjádřit pouhými slovy.
"Maličká..." špitl a pohladil mne po vlasech.
"Jsi pořád stejná a přesto jiná, ale pořád jsi moje Maličká..." usmál se a zrušil tu nepatrnou mezeru mezi našemi rty. Nebyl to ani polibek, spíš ochutnávání, ale čím déle ochutnával, chtěl víc a víc. Políbil mě, hladově a toužebně. Nikdy jsem ani nedoufala že by se tohle mohlo stát a tak jsem se ptala sama sebe, není to jen sen? Ale jeho chuť, jeho jemné, něžné a přitom dobyvačné rty, všechno to bylo skutečné! Až moc skutečné na to že by to měl být sen.
"Na co myslíš?" zeptal se jakmile se odemne odtrhl.
"Myslím, všechno je to až moc krásné na to že by to měla být skutečnost..."
"Neboj, nespíš!" pohladil mě a na důkaz svých slov mě štípl do dváře.
"Au!" vyjekla jsem spíš než bolestí překvapením.
"Nespíš!" opakoval.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Dlouho na to abych si připravil svou řeč!" smál se. Opět se smál.
"Jsi tak roztomilý když se směješ!" usmála jsem se taky ale můj úsměv zkameněl když jsem vyděla jeho pohled. Byl to pohled který jsem ještě neviděla, nedalo se indentifikovat co mu běží hlavou.
"To chce trest!" zamumlal a jedním pohybem mě dostal pod sebe.
"Co? Co jsem řekla?" nechápala jsem.
"Vážně nevíš?"
Přemítala jsem si následující okamžiky hned několikrát a poté jsem se chytla za pusu ale ani to nezabránilo mému výbuchu smíchu!
"Ty si tomu budeš ještě smát jo?" povytáhl obočí a poté mi dal důvod ke smíchu. Začal mne lechtat.
"Ne Sasuke! Dost! Prosím!" brečela jsem smíchy a snažila se z jeho sevření dostat pak jsem se ale zarazila a překulila se na něj.
"Počkej, a co ta žena?"
"Jaká?" jeho rty loudili po mém krku.
"Ta, no ta z té kanceláře!" připoměla jsem mu.
"Dala výpověď, aspoň mi to mejloval kolega!"
"Ahaaaa..." protáhla jsem a prohla se vzádech.
"A jak to bude dál?" ptala jsem se rozechvěle.
"Teď? No měl bych pár nápadů!" zahihňal se.
"Co? Ale ne teď!" se smíchem jsem ho lehce uhodila do ruky.
"Já myslela víš jako...prostě.."
"Já vím, a taky mám nápad. Budeme si užívat života dokud to bude možné? Přišla jsi sem jako nečekaný návštěvník, tak teď už tu budeš holt doma!" pokrčil rameny.
"Kdy se z tebe stal tenhle Sasuke?"
"Chybí ti ten starý?" nadzvedl obočí.
"NE!" vyhrkla jsem rychle.
"Jen, jsi jiný! Pohodový, usměvavý, milý! Je t nezvyk ale příjemný!" dodala jsem.
"To si ze mě udělala ty!" obvinil mě.
"Fakt? Tak to na sebe můžu být pyšná!" zasmála jsem se.
"Hehe! A teď bych chtěl snídani!"
"Dobře a co by si chtěl? Topinky? Toust? Vajíčka? Řekni si!" usmála jsem se.
"Tebe!" zajiskřilo mu v očích a on se na mne znovu překulil.
"Nech si zajít chuť!" smála jsem se ale bylo mi víc než jasné že jednou mne stejně neposlechne a kdo ví, jestli to po něm budu ještě chtít.
"Miluju tě!" usmála jsem se na něj.
"Ne, já miluju tebe! Maličká..."


***KONEC***

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Corny-chan ♥sb♥ Corny-chan ♥sb♥ | Web | 4. října 2009 v 8:12 | Reagovat

jo to je kawai s každého pohledu je to super!Pamatuješ jsi?Sami-chan jsi změnila přezdívku!

2 veronika veronika | 4. října 2009 v 9:03 | Reagovat

krásne

3 Teneshi Teneshi | 4. října 2009 v 9:21 | Reagovat

moc pekne

4 Misak Misak | 4. října 2009 v 10:45 | Reagovat

moc hezkooučkýýýý :-D

5 Koizumi Michiyo - SB ^_^ Koizumi Michiyo - SB ^_^ | Web | 4. října 2009 v 17:07 | Reagovat

To bylo táááááááááááááák nádherný!!!!!!!!!!!!! :-D

6 Tissa...tvé milující  ♥SB♥ -->♥♥ Tissa...tvé milující ♥SB♥ -->♥♥ | Web | 4. října 2009 v 18:22 | Reagovat

SKvělý!!!!!!! Úžasný!!!!! :-D

7 Netty Netty | 4. října 2009 v 19:53 | Reagovat

úžasná ....

8 saya14 saya14 | E-mail | 5. října 2009 v 20:49 | Reagovat

naaaaaaaaaaadhera :))

9 Aimi Minako Aimi Minako | Web | 9. října 2009 v 21:52 | Reagovat

No tohle bylo super!Fakt krásný,normálně jsem si to přečetla třikrát za sebou.Njesem normální,já vím,lae tvoje povídky taky nejsou normálně běžné:)Jinak Lanczová je fakt super!Nej povídky asi Souhvězdí labutě a Půlnoční sny:DZAtíjm:Dpár knížek mi ještě chybí:D

10 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 21. června 2011 v 16:21 | Reagovat

nádherné :-)  :-)  :-)

11 malicek56 malicek56 | 1. prosince 2011 v 15:53 | Reagovat

krásné :* :-D

12 Undendmon Undendmon | E-mail | Web | 14. února 2018 v 4:30 | Reagovat

women's herbal viagra
<a href=http://viagrapid.com/>order viagra online</a>
l arginine combined with viagra
<a href="http://viagrapid.com/">viagra pills</a>
recherche cialis viagra

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama